📜 Zápisky z Indie č. 64 🗓️ březen 2008 → Srí Lanka, Kolombo, Kandy → Indie, Tamilnádu, Madras (Chennai)

Byl čas rozloučit se se Srí Lankou. Původně jsme si odskočili jen na pár dní. Jenže stejně jako mnoho věcí na této cestě, i těch pár dní se proměnilo v zážitky, na které člověk nezapomíná. Hora Adam’s Peak, čajové plantáže, sloni, buddhistické chrámy, lidé s otevřeným srdcem a také připomínka toho, jak křehký umí být lidský život, třeba když bylo tsunami, nebo bombový útok Tamilských tygrů.

Než jsme odletěli, sjeli jsme ještě k moři. Nechali se houpat v teplých vlnách Indického oceánu a mlčky pozorovali v sedě na pláži, jak místní ženy skotačí oblečené po kolena v moři u břehu.  Nebylo potřeba moc mluvit. Každý z nás si v sobě nesl svůj vlastní příběh, vzpomínku. Pak už autobus na letiště, odbavení a za necelé dvě hodiny jsme přistáli v Madrasu, dnešním Chennai. A tehdy jsem si uvědomila něco zvláštního. Po více než půl roce v Indii jsem vystoupila z letadla a neměla pocit, že přijíždím do cizí země. Naopak jsem měla pocit, že jsem přijela domů.

Na začátku mé cesty bylo všechno jinak. Vzpomínám si na první dny v Tiruvannamalai. Na zmatek, horko, špínu, krávy uprostřed silnice, jazykovou bariéru a moji angličtinu na úrovni legendárního „yes-no“. Vzpomínám si na první pokus vylézt na Arunáčalu v sandálkách a sukni, který skončil krvavými nohami, potrhaným oblečením a důkladnou lekcí pokory.  Vzpomínám si na sebe tehdy, jako na ženu, která přijela do Indie krátce po smrti svého partnera, to všechno vzdát. Jako na ženu, která si myslela, že už přišla o všechno a která se snažila pochopit, proč se jí život během několika měsíců obrátil vzhůru nohama. Tehdy jsem měla pocit, že jsem největší chudinka na světě. Dnes se tomu musím usmát. Ne proto, že by moje bolest nebyla skutečná.

Byla.

Ale protože jsem během těch měsíců poznala tisíce lidí, kteří nesli své vlastní bolesti. Možná ještě větší. Viděla jsem lidi, kteří neměli téměř nic – ani na sobě! Rodiny žijící v hliněných domech. Vdovy, které přišly o své postavení i jistotu. Děti pracujících rodičů, pro které byla obyčejná školní třída obrovským darem. Lidi zasažené tsunami. Poutníky, kteří šli desítky kilometrů bosky jen proto, aby mohli položit květinu na posvátném místě. A přesto jsem v jejich očích často vídala něco, co v Evropě potkávám mnohem méně.

Přijetí.

Schopnost žít navzdory tomu, co se stalo.

Možná právě proto mě Indie tolik změnila. Inspirovala.

Když jsme se vraceli z letiště v Madrasu do Tiruvannamalai, už jsem nepotřebovala složitě hledat správný autobus. Poznala jsem, kdy mě řidič přemlouvá jen proto, aby naplnil vůz, a kdy opravdu jede tam, kam potřebuji. Věděla jsem, kde a kdy koupit čaj. Jak smlouvat, jak se obléct. Jak respektovat místní zvyky, jak zapadnout, nevyčnívat jako turista. Jak přežít v klidu několikadenní výpadek elektřiny. Jak se usmát na chaos, místo abych se s ním hádala. A hlavně jsem pochopila, že ke štěstí toho člověk potřebuje mnohem méně, než si myslí.

Když jsme dorazili na naše dlouhodobé ubytování, kde na nás čekaly odložené věci, měla jsem pocit zvláštního klidu. Nebylo toho moc. Velký batoh, nějaké evropské a nově pořízené indické oblečení. Několik drobností do „žebradla“/ mé místní kabelky 😊 A přesto jsem měla pocit, že mám všechno, co potřebuji. Syna vedle sebe. Sestry a rodiče, kteří se mnou prošli kus indické cesty.  Myslím, že jednoduše by se to dalo nazvat „Chuť žít“.

A určitě jsem měla odvahu vrátit se domů a dokončit vše, před čím jsem před cca 7 měsíci odjela na druhý konec světa. Majetkové vypořádání dědictví. Ztráty. Konflikty. Nejistotu, jak to se synem všechno zvládnu. Ale tentokrát už jsem se toho nebála.

Indie mě naučila jednu důležitou věc. Život se nemusí zdát spravedlivý. Pro někoho možná nikdy nebyl, a nikdy nebude. Ale asi se lze shodnout, že je neuvěřitelně štědrý. Jen málokdy dává své dary v podobě, kterou očekáváme. Někdy přijde dar převlečený za bolest. Jindy za ztrátu, za nemoc. Za rozchod. Za pád. Až s odstupem času pochopíme, že právě tyto okamžiky nás formovaly nejvíc. Že právě tam vznikala síla, o které jsme neměli tušení.

Před odletem jsme si ještě jednou obešli  posvátnou horu Arunáčalu. Tentokrát už bez bloudění. Bez dramat a bez krvavých kolen. Šli jsme pomalu. Klidně. Jako někdo, kdo se vrací na místo, které dobře zná. Maki se rozhodla cestou ochutnat listy stromu Neemu, ze kterého se vyrábějí místní zubní pasty. Podle jejího výrazu lze soudit, že se jedná o chuťový zážitek, který by v Evropě komerční úspěch pravděpodobně neslavil. Fotka na FB to myslím dokládá dostatečně. 😊

A já jsem si při té poslední procházce uvědomila ještě jednu věc. Do Indie jsem nepřijela najít odpovědi, ale přijela jsem sem přežít. Jenže místo přežívání jsem se znovu naučila žít. A možná právě to byl skutečný důvod celé té cesty.

Když jsme seděli na letišti a čekali na odlet domů, věděla jsem to naprosto jistě. Do Indie se vrátím. Nevěděla jsem kdy. Ale věděla jsem, že to není rozloučení. V tamilštině se nejčastěji používá: போயிட்டு வரேன் (Pōyittu varēn) – doslova „odcházím a zase přijdu“. Je to velmi krásný výraz, protože neznamená definitivní sbohem, ale spíše: 👉 „Odcházím, ale vrátím se.“ Mám přece ještě třetí sestru. A tohle všechno by měla zažít taky… 😊 Ale to už je příběh další cesty. ✈️🌏

🌿 Malé zamyšlení na závěr

Někdy odjedeme na druhý konec světa, protože hledáme odpovědi.

A pak zjistíme, že odpovědi tam nikdy nebyly.

Byly celou dobu v nás.

Jen jsme potřebovali změnit prostředí, zpomalit a na chvíli ztichnout, abychom je konečně uslyšeli.

Protože někdy není největší cestou ta přes oceány a kontinenty.

Někdy je nejdelší cesta ta, která vede z bolesti zpátky k životu. ❤️