Den nevím, přestává to být důležité.
🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🖤 Kolik lásky unese srdce?
O synovi, o odchodu, o bolesti, která se nedá poměřit
Tenhle blog není klasický cestopis – i když Indie tu mluví ze všech stran. Ani to není deníček truchlící ženy – i když ztráta je tím, co dalo cestě tvar.
Je to příběh jedné obyčejné ženy, která se odvážila být chvíli sama a naslouchat tichu, které v Indii řve všemi barvami, pachy a zvuky.
📖 Odjela jsem do Indie.
Možná „jen“ zaměstnat mozek.
Možná s tichým přáním, že není proč se vracet. Do Evropy, do domova, do života.
K citům, které by stejně byly jen slabým odvarem bolesti, kterou jsem vnímala jako jedinou skutečnost.
Byl to útěk. Nebo cesta. Nebo obojí.
Ale byla jsem tam. Sama.
A jediné, co mě dokázalo vykolejit víc než smog, hluk, špína nebo duchovno, byly občasné zprávy od mého devítiletého syna Ríši, který zůstal u babičky a dědy. Bez mámy, o kterou se všichni moc a moc báli. I syn, který dokázal částečně převzít zodpovědnost nad mámou, která ač naživu, uvnitř zcela umřela.
💌 Zpráva od něj:
Ahoj mamko,
mám tě moc rád, teďka brečím u psaní emailu. Mám tě moc a moc rád.
Chtěl jsem ti jen napsat, že tě mám moc rád a chybíš mi
a že se asi brzo zblázním, jestli tě brzo neobejmu.
Ale já to teďka myslím fakt a bez srandy.
No prostě… miluju tě.
AHOJ, Ríša
Četla jsem to se slzami, které kapaly na klávesnici.
Odepisovala jsem – svému dítěti. Slova, která mu měla dát sílu, když já ji ztrácela.
✍️ Moje odpověď:
Ty můj čumáčku,
opravdu doufám, že se mi nezblázníš.
Vždyť to bys nemohl za mnou do Indie přijet s babičkou a dědou.
Mám tě taky moc ráda. A děkuju, že ty mě taky.
Moc na tebe myslím a posílám ti plnou náruč pusinek.
Zajdi někdy za starou paní Kučerovou – ona umí rozdávat laskavá slova, třeba se ti trochu uleví.
Jsi můj nejstatečnější klouček na celém světě. Musíte s babičkou a dědou přijet za mnou. Až přijedeš za mnou do Indie, obejmu tě a už nikdy nepustím.
Posílám velikou pusinku.
Drž se, lásko moje.
Pa – mamka
A pak si zase kladu ty otázky, které nemají snadnou odpověď:
- Kolik lásky unese jedno srdce?
- Kolik jí potřebuje přijímat?
- Kolik může dávat?
- A kolik toho vlastně zbývá, když ztratíte bytost, kterou jste si dovolili milovat celým svým já?
Já to tehdy nevěděla.
Ale věděla jsem, že kvůli synovi žiju dál.
A že jestli je někde ještě láska, která mě může zahojit,
tak je v tom, ŽE VŮBEC synovu lásku cítím! A PAK, CO všechno cítím k synovi já. Děkuju že JSI!
Snad jednou bude příležitost a já si odpustím, že jsem upřednostnila sebe před TEBOU.
Ale pokud si nezahojím srdce, sebe. Jak bych mohla rozdávat? Snad jednou pochopíš.
Ina-dneska hlavně máma
Přeji všem maminkám, aby měly dost sil a lásky pro své děti. Aby měly své potřeby a srdce naplněny, aby měly z čeho rozdávat.
