Den po hoře. Nohy bolí. Ale srdce je vděčné.

🗓️listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie

Dnes jsem chodila pomalu. Po zdolání vrcholu Arunachaly nohy bolely. Ramena taky a vlastně celé tělo. Ale něco ve mně bylo jemné. Tiché.
Nechala jsem se vést městem, uličkami. Odvážně si beru už od pouličních prodejců ovoce. Úplně miluju ty různé druhy banánů. Taky už vím, že se nemusím obávat smoothie, které se prodává na každém rohu. A taky lemon soda – sodovka s citrónkem, který mačkají vždy čerstvý do té sodovky. Také ráda ochutnávám zdejší placky a různé smažené dobroty, které jsou převážně plněné bramborami a zeleninou. Teprve se učím, jak to všechno jmenovat. Ale není to potřeba. Stačí ukázat a s úsměvem mi to hned balí. HAHA, balí. To zní dost dobře. Zkrátka to zamotají do novin a někdy přes to dají gumičku.

Cesta mě dovedla k hinduistickému templu a hned vedle je křesťanský kostel….různá náboženství vedle sebe. Krásně to jde.
Pozorovala jsem jeptišky.
Dívala se na lotosy ve vodě.
Dýchala vůni kadidla a vonných tyček.
Spoustu lidí, jako vždy v Indii, ale nikdo se mě na nic neptal. A já neměla potřebu něco dělat, nebo se s někým bavit. Svým způsobem stále držím bobříka mlčení. Prožívám v nejlidnatější zemi samotu a osamění zároveň. Jaký paradox.

Jak tak sedím a koukám tu na křesťany a pak na hindy, dostrkala ke mně žena kolo s konví čerstvého mléka. Kývla, jako jestli chci? A já, abych jí udělala radost, kývla, jako že ano 😊

Koupila jsem si čerstvé mléko – ale bála se ho pít. Co teď s ním? No přeci nepůjdu s kelímkem mléka domů! A tak se rozhlížím….komu já ho dám. Kousek opodál ležel v prachu pes. Vypadal zuboženě. Dostal tedy mléko v kelímku. Jejda! Ten pil, div že nevdechl i ten kelímek. Usmála jsem se té dojemné scénce a v té chvilce si všimla, že mě upřeně sleduje žena u stánku, kousek od toho psa.
A žena za stánkem se na mě podívala a řekla anglicky:
„Thank you for smiling. Not many people smile today.“
Nevím proč, ale ta věta mě dojala víc než všechna moudra o osvícení.

I já děkuju.

Indie není vždy jednoduchá. Ale je pravdivá.

Odpoledne jsem si psala deník a všimla si, jak jinak píšu než první dny.
Méně otázníků. Více teček.
Méně “proč” a více “díků”.

A příště se vydáme do noci plné lampionů. Těšte se, co přinese Den 14.

Ina