Chrámový trh, vůně kari a hádka s Indem, který se pořád usmíval
🗓️listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🎪 Živelný den, kde všechno voní, hučí a žije. I hádky tu mají hloubku..
Dnes jsem šla kolem hlavního chrámu, kde už z dálky duněly bubny. Nešel přehlédnout ani to přeslechnout.
Ale víc než chrám, přitáhl mou pozornost trh, který se kolem něj rozprostíral jako živý koberec.
Škoda, že neumím popsat všechny ty barvy, pachy/ vůně a všelijaké zvuky a hudby.
Nádherně voňavé koření, snad úplně všechno, které vůbec na světě existuje. Ovoce, zelenina prapodivných tvarů a druhů, banánové listy, skleněné, kamínkové a všelijaké náramky, plastové, ale i kamenné sošky opět různých bohů. Samozřejmě rýže v pytlích, ale také barevné těstoviny, zajímavé luštěniny, květinové girlandy – všechno se míchalo, křičelo a vonělo najednou. To je něco, co se nedá ani popsat, ani dobře předat. To musíš zažít.
Kari, z kterého mi slzelo z očí, a prodavač, co se smál mému utrpení
Sedla jsem si na plastovou stoličku k pojízdnému stánku a objednala něco, co vypadalo jako „bezpečné“ kari. Naučila jsem se nejdříve se podívat buď k druhým do „talířů“ , tedy co mají na banánovém listě a na to pak ukázat – jako že toto právě chci. Nebo normálně jdeš ke „kuchyni“, kterou slabší povaha raději vidět nechce a posunkem ruky naznačím, že se chci podívat.
Takže mé vybrané „bezpečné“ kari, dali na list a …. Šmankote! Odhad byl opravdu špatný.
Po třetím soustu jsem plakala, smrkala a potila se, zatímco prodavač se jen smál a říkal:
„Madam, this is only mild, very mild!“
A já pochopila, že v Indii se “mild” neříká, když to nepálí. Říká se to, když nezemřeš během jídla.
Malý chlapec a svazek růžových chrámových lístků
U stánku s květinami ke mně přišel kluk – nemohl mít víc než šest.
Podal mi svazek růžových lístků. Bez slova.
Pak natáhl ruku.
Nevzala jsem je. Jen jsem mu dala pár rupií.
Usmál se a neutíkal. Jen stál. A díval se. Většinou všechny děti v angličtině křičí: Ahoj. Jak se máš. Odkud jsi. Jak se jmenuješ.Tento jen koukal, dokud jsem neodešla. Úplně mi přišel jako mé věrné zrcadlo. Nemluvil, jen koukal – úplně stejně, jak to dělám já. Že by také neuměl anglicky? Ne, ne. To vylučuji. Tady se domluví anglicky opravdu úplně každý. Chudý, bohatý. Starý, mladý. Jenom já ne. Nu co, však ono to přijde.…..
A pak – hádka. V angličtině. S člověkem, který se pořád usmíval
Na konci trhu mě zastavil muž. Chtěl mi vnutit „turistickou prohlídku chrámu“.
Řekla jsem ne.
On: „Ale to je důležité, musíte vědět historii!“
Já: „Ne, děkuji, chci být sama.“
On: „To není dobré, slečno, není dobré být sama!“
A pak přišla hádka.
O osobním prostoru. O nátlaku. O tom, že ne znamená ne.
Mluvila jsem anglicky tak rychle, až jsem se sama překvapila.
A on?
Pořád se usmíval.
Nevím, jestli mě neposlouchal, nebo nerozuměl. Ale když jsem odešla, měla jsem zvláštní pocit…
Jako bych právě poprvé v Indii nahlas mluvila anglicky.
Netušila jsem, že k rozmluvení se, potřebuji takto silný impuls😊Ale jo. Angličtina tam někde v hlavě JE! Děkuji pane, ať byl záměr jakýkoliv, podařilo se skoro nemožné. Mluvím a ještě anglicky. Paráda! První vlaštovka.
Večer, mléko a ticho
Večer jsem si koupila mléko v sáčku (ano, opravdu v sáčku).
Přidala trochu do čaje a sedla si na terasu.
A dlouho jsem jen byla v tichu. Byl to ten teplý letní večer, co znám z domova. Přesně takový teplý večer, který mám z celého roku v ČR nejraději.
Dnes byl den barvitý. Všemi směry. A já byla slyšet.
Ina
