🗓️ listopad 2007, Chidambaram, Indie

Chidambaram: Město kosmického tance a starých tajemství

Ráno začalo ještě před svítáním a já už zase stála s malým batohem na zádech uprostřed indického autobusového nádraží. Chaotické bylo jako vždy, ale tentokrát navíc syrové a ospalé. Všechno působilo tak nějak rozpitě — spousta postav se lenivě potácela sem a tam, volání řidičů se mísilo s klaksony a s prvními paprsky světla.

Štěpa pobíhala mezi autobusy, ukazovala, ptala se, mávala rukama a její drobná, hubená postavička se v tom mumraji míhala jako barevný šíp. Nikdy nepřestanu obdivovat, jak se umí v Indii domluvit – s kýmkoli, kdykoli a jakkoli. O pár minut později už sedíme v téměř prázdném autobusu, který se tradičně do pěti minut po rozjezdu změnil v přecpanou, houpající se plechovku sardinek na kolech.

Cesta trvala dvě dlouhé hodiny. Většinu času jsem pozorovala okna. Krajina se měnila z otevřených polí na palmové háje, vesničky s malovanými domky a malé chrámy v barvách kurkumy a šafránu.

Když jsme vystoupili, vtáhlo nás dovnitř město jménem Chidambaram — jedno z nejposvátnějších míst celé jižní Indie. Město, které nese v srdci legendu o kosmickém tanci Šivy, o tanci, kterým božství tvoří, ničí a obnovuje svět.

V Chidambaram se neříká, že je Šiva zobrazován jako tanečník. Věří se tu, že tady skutečně tančí.

Štěpa vyjednala rikšu a nechali jsme se odvézt z nádraží k hotelu Sabanayagam. Rozhodla se s Jimem užít si „lepší spaní“ , tudíž lepší hotel. Nu co, já nebudu přeci spát někde jinde, jen abych ušetřila pár rupek. Takže jsem se k nim přidala. Když člověk putuje delší dobu, i průměrný pokoj začne znít lákavě.

Jenže když jsem vešla dovnitř, musela jsem se začít smát. Hotel „luxus“ po indicku.
Pokoj byl malý, stěny popraskané, postel vrzala a pavouci se tvářili, že tu mají rodinné sídlo už několik desetiletí. A WC + koupelna… raději no comment.

A přesto to mělo své kouzlo.
Nehledala jsem komfort.
Hledala jsem zážitky.
A těch jsem měla požehnaně i díky zkušenostem s ubytováním.

Sabhanayaka: Chrám, který žije vlastním dechem – alespoň tak bych vyjádřila můj dojem, když jsem jej viděla.

Chrámový komplex v Chidambaranu je obrovský. Když jsem vstoupila dovnitř, měla jsem pocit, že překračuji hranici mezi světem lidí a něčím mnohem starším, hlubším.

Chrámy tady nejsou jen budovy. Jsou to prastaré organismy, které vibrují energií, hlasem, zpěvem, světlem olejových lamp a vůní tisíců květů.

Sabhanayaka je místo, kde se provádějí staré tamilské rituály, prý beze změny tisíce let. Říká se, že sem kdysi král přivedl tři tisíce bráhmanů, jejichž potomci jsou tu dodnes, aby udržovali tisíciletou linii obřadů.

A někde hluboko v tomto komplexu je uložený neviditelný lingam.
Symbol toho, že Bůh není nikde „tam venku“, ale v lidském srdci.

Procházeli jsme chrámem, krok za krokem, spolu s davem lidí. Zvuk bubnů se odrážel od kamenných zdí, olejové lampy vrhaly třpytivé odlesky na staré sloupy a já cítila, jak se mě to místo dotýká, jako by se mi obtiskovalo do duše.

Štěpa mi vysvětlovala významy každého gesta, každé vůně, každé barvy.
A já jsem poslouchala a dělala přesně to, co ona.

Za chvíli jsem měla čelo poseté barevnými znameními, pila posvěcenou vodu, pozorovala kněze, jak omývají krystalový lingam mlékem, medem, kokosovým mlékem, růžovou vodou…

Všude kolem mě stříkaly kapky všeho možného a já po hodině vypadala jako malý sticky boh.

Ale bylo to zajímavé. Bylo to… silné. Všichni lidé co tam byli, brali všechny rituály a procedury velmi zodpovědně a smrtelně vážně. Možná, pro někoho až fanaticky, ale s rozdílem od jiných náboženských fanatiků, pro upevnění zdraví, lásky a štěstí svých rodin.

Po asi dvou hodinách mého pozorování toho lidského úlu, mě po delším stání začala bolet hlava, sedla jsem si úplně stranou všeho toho ruchu. Po malé chvíli se náhle otevřela tajná, jinak očím skrytá dvířka a někdo se skrze ně, v hlubokém předklonu, dere ven. A za ním další a další člověk. Já byla překvapená, co tam kdo tak stranou leze – a kam!? A oni očividně zase mnou, co tam dělám, když VŠICHNI jsou úplně někde jinde. Po pár pohledech ke mně přišel brahmán a něco mi říkal. V tu chvíli dorazila i Štěpa, která mě delší dobu hledala a tak mi hned přeložila, že máme velké štěstí, protože v chrámu se zastavil náhodou velmi vzácný guru, prý je jen na cestě někam na sever Indie. A protože by jej dav lidí jen tak nepustil ven, musí nepozorovaně chrám opustit, a tak jde tajnými dveřmi k zadnímu východu.  Nu to je asi pochopitelné a tak jsem se na něj usmála, jako že chápu proč bere zadní dveře jako jedinou možnost, jak ještě za světla opustit ty davy lidí v chrámu.

Potkali jsme se očima. Já vždy byla ta, která se lidem uměla rovně a upřímně dívat do očí. Nějak mám pocit, že lidem více rozumím právě při pohledu do očí.

GURU oči nesklopil, naopak ty své takřka zabodl do mých a, opět přes milého brahmu, nám vzkázal, že mě chce vidět více zblízka a ať jdu blíž. Jenže v tu chvíli se už k nám řítilo mnoho lidí …. během chvilky, jsem zmizela v davu. Náhle mě chytil někdo za rameno a slovy „GO“ mě dostrkal na nějaké určené místo a dav se najednou rozestoupil. GURU byl úplně přede mnou. Ten muž měl v sobě něco zvláštního. Klid, sílu, světlo? Ne umělé. Spíš… hluboké.

Podíval se přímo do mých očí:

„Přej si jedno přání.“ Já ti ho splním!

No pěkný! A zajímavý, že tohle rozumím!

A já…
Já neměla žádné.

Zastyděla jsem se, protože nějak jsem cítila nabídnutou příležitost. Šanci.

Ale nepotřebovala jsem nic.
Všechno, co jsem v životě opravdu měla mít, už ke mně přišlo – ať už radostné nebo bolestné. A všechno ostatní přijde samo, kdy bude čas. Mého milovaného Zdendu mi stejně nikdo a nic nedokáže vrátit.

Nevím co si přát. Nemám žádné přání, povídám stydlivě a se slzama v očích.

Guru se usmál, něco řekl, mávl rukou mým směrem… a byl pryč. Než jsem se probrala, společně s ostatními lidmi, zmizel jak pára nad hrncem.

Až venku mi Štěpa přeložila jeho slova:
„Tvoje duše je připravená na velké věci. Pouze opravdu vyspělá duše nemá přání.“

Nevím, co přesně to znamená. Ale cítím, že je to nějak do sebe zapadá. Jen si nejsem vědoma toho, že bych chtěla být účastna velkých věcí. Ale co je to velká věc? Vždyť velké věci se dějí jen díky každodenním maličkostem. A ty mi už radost umějí dělat….alespoň tady, v Indii…