🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
Po předchozím setkání se Štěpánkou a dvěma Američany jsem ještě dlouho přemýšlela o tom, jak přesně a v pravý čas dokáže Arunáčala poskládat lidi kolem mě. Jako by řekla: „Teď jdi sem. Teď potkej jeho. Tohle je další krok.“
A další krok přišel hned ráno…
Pradakshina – cesta kolem hory
Ještě před odjezdem se Štěpánka chtěla s přítelem projít kolem hory — udělat Pradakshinu.
Pradakshina… něco, o co jsem se marně pokoušela celé týdny.
Teprve tady jsem se dozvěděla, že i ten samotný název v sobě nese čtyři doteky milosti:
- PRA – smytí všech hříchů
- DA – naplnění tužeb
- KSI – osvobození z koloběhu znovuzrození
- NA – duchovní svoboda
A tak jsem si uvědomila, že když mě hora přijala, nabídla mi tuhle cestu sama. Přes lidi, kteří se najednou vynořili v mém životě.
Chrámy, jeskyně, posvátné prameny… a jedna malá výzva
Cesta kolem Arunáčaly byla nádherná. Tak jasná, tak přirozená. Až jsem nechápala, jak jsem ji nemohla dřív nenajít.
Po cestě je spousta svatyň a malých chrámků. U jednoho z nich – vysokého sotva tři metry a širokého čtyři – se Štěpánka otočila a řekla, že kdo proléze úzkou dírou uvnitř, tomu se splní tajné přání.
A než jsem se stačila zeptat na detaily, už byla venku.
Samozřejmě, byla malá a štíhlá, takže proklouzla jedním šupem.
Mně to šlo… řekněme… o dost méně elegantně.
Vlastně jsem se zasekla tak dokonale, že se oba smáli a fotili, jak se tam mrskám jako kapr v síti.
Ale nakonec jsem to zvládla — s trochou síly, trochou sklouznutí a velkou dávkou vůle.
A Jim? Ten dvoumetrový americký hromotluk s 130 kily?
Měl upřímnou snahu.
Dostal tam hlavu a jednu ruku.
Zbytek už ne. Ale přísahal, že bude hubnout tak dlouho, až projde.
(Já jen doufám, že žije i dnes.)
🚌 Cesta pokračuje – a začíná být rychlá
Odpoledne jsme se nacpali všichni tři do jedné rikši a vyrazili na autobusové nádraží.
Co vám budu povídat… byla to divočina.
Stovky autobusů.
A snad tísíce lidí.
Štěpánka mizí v davu jako šipka.
Já se držím Jima jako klíště, protože toho prostě nepřehlédnete – a ani on se zrovna neřítí jako nejrychlejší střela.
Nakonec se Štěpánka najednou zase objevila, mávala na nás jak o život a volala: „Máme autobus! Pondicherry!“ Jak ho Pane Bože dokázala tak rychle najít???! Vůbec nechápu, ale běžím k autobusu, na který ukazuje Štěpa a mnoho dalších lidí okolo.
A tak jsme nastoupili do jednoho z těch starých, rozvrzaných, zvenku i zevnitř šíleně vypadajících autobusů bez oken a nechali se unášet směrem k Pondicherry – bývalému hlavnímu městu francouzské Indie, ležícímu přímo u Indického oceánu.
Ale to popíšu v dalším zápisku – tak se máš na co těšit 😉
Tahle dobrodružná cesta teprve začíná a já jsem cítila, že mi začíná úplně nová životní kapitola.
Když jsem sem přijela, nesla jsem v sobě více stínů než světla.
Smutek, ztrátu, bolest… a především po partnerově smrti prázdnotu, do které se mi už ani nechtělo dýchat.
Myšlenka na radost nebo prožívání byla tehdy téměř cizí.
A přesto – aniž bych to plánovala, aniž bych chtěla nebo věděla jak – začalo se všechno měnit.
Ne rychle.
Ale potichu.
Tak potichu, že jsem to zpočátku skoro nevnímala.
Krok za krokem, člověk po člověku, náhoda po „náhodě“ se do mě začal vracet jakýsi měkký, neokázalý pocit… že život ještě může něco nabídnout.
Že se dá zase smát.
Že se dá zvednout hlava.
Že i srdce, které jen přežívá, se může po malých kouscích rozpustit a znovu nadechnout.
Je zvláštní, jak právě chaos Indie dokáže léčit, probudit vědomí, že pořád žiju.
Že jsem tady.
A že život možná má i dál smysl.
