🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie

Zdravím vás všechny, kteří stále ještě čtete mé Zápisky z Indie a neomrzelo vás to.
Píšete mi, že skrze mě poznáváte tudle zajímavou zemi a také, že se podle těch dopisů měním.
A víte co? Máte pravdu. Ale ukažte mi někoho, koho by nezměnila Indie – tahle země je pro každého Evropana šok.

Naučila jsem se spoustu dovedností, potřebných pro místní zařazení se do této TAK jiné kultury. Třeba už ovládám mýt se studenou vodou z kbelíku – a vůbec starat se o tělo tak, jak to jen v místních podmínkách jde. Doufám jen, že jsem snad moc neslevila z evropských návyků! Ale trochu určitě, jinak by se tu člověk zbláznil.

Když jsem sem přijela poprvé, škubal se mnou i sebemenší zvuk. A že je tady permanentně hlučno, to jsem již několikrát popisovala. Klakson za zády? Okamžitě jsem skákala stranou – často rovnou ke kravám, psům, do stánků a k místním pouličním prodejcům. Vždy jsem je svým artistickým výkonem pobavila. A zatímco jsem klidnila svůj tep, oni s širokým úsměvem mávali rukou – jako že to nic není.
Dnes už se pohybuji po ulicích jistěji. Troubení beru jako běžnou řeč provozu a ne jako ohrožení života.

Naučila jsem se i chodit kolem žebráků. Je jich tu opravdu hodně – hlavně tam, kde se pohybují cizinci.
Někdy je to až absurdní: vidím žebráka s kastrůlkem plným jídla z ášramu, jak se po cestě zastaví, ukáže si na břicho a pak na pusu – jako že nemá co jíst. A přitom má zcela zdarma celý oběd. A do toho kastrůlku mu dají tolik, že mě by to stačilo i na večeři 😊
Nebo ženy s malými dětmi, které ukazují, že dítě umírá hlady.
Člověk by snad i dal pár rupií, ale brzy pochopí, že je to jedna velká hra. A já nejsem ta, která spasí Indii z chudoby. To tady rychle dojde snad každému, že jediného, koho lze spasit, je sám sebe!

Na druhé straně vidím bohaté Indy – většinou dobře živené, ověšené zlatem. Jejich děti jsou malé výstavky šperků a jejich chování mluví samo za sebe. Hrdě se nesou v sárí, které je honosné i pro mě, jako pro úplného laika.
Obrovské kontrasty tu bijí do očí víc než jinde. Indie nabízí z kontrastů snad úplně všechno, co si umíte představit. Nebo spíše vám kreativitu v představách ještě hodně rozšiřuje.

Dokážu si už i vybrat jídlo, které není úplně pálivé, nebo si na tom pálivém i pochutnat. Celkově po cca dvou měsících pobytu v Indii, se moje nervová soustava konečně ztišila. Nejde mi tu o život – zajímavé zjištění 😉

Nedávno jsem byla svědkem výstupu jednoho Němce, který křičel na kuchaře v restauraci.
Prý mu jídlo přinesli pozdě a bylo moc pálivé. Usměvavý kuchař jen popošel ke mně a ostatním a s klidem se zeptal, jestli nám chutná a zda se to dá jíst.
Nikdo se Němce nezastal.
A že to pálivé bylo, to mi věřte! Musela jsem se smát.
Možná je dobře, že anglicky mluvím jen trochu – kdoví, jak bych reagovala. Teda na toho arogantního Němce. Vždyť je v Indii. Jak zbytečné je dožadovat se méně pálivého jídla – další absurdita. Tentokrát však Evropská!

Každý den vyrážím na malé výpravy městem. Občas se ztratím, ale díky Ramana Maharši ášramu se vždycky zorientuji – je to můj tichý maják.

Když říkám „město“, nemyslím jako naše moderní města. Tady to působí spíš jako chudá východoslovenská vesnice – jen s počtem obyvatel, který by v Česku pokryl celý jeden kraj. Přijde mi to, jako okénko v čase o sto let zpět. Jen ty TUK-TUKY netahají lidé ani zvířata 😊

Kvůli mé slabé angličtině jsem pořád dost izolovaná. Občas vidím, jak se cizinci snadno seznamují a dlouze povídají. Trochu jim to závidím.

Cítím smutek, že si nemohu normálně popovídat – Ale pak si vzpomenu na Ramanova slova:

„Seď tiše. Nemluv. Nepřemýšlej. Jen pozoruj a ptej se – kdo jsi?“

Tak sedím, nemluvím a koukám. A možná je to tak v pořádku. Jsem v tréninku přítomného okamžiku v roli pozorovatele. Co by za tu příležitost jiní dali! Vždyť být pozorovatelem je jógínská dovednost, kterou každý, kdo provozuje jógu, urputně trénuje. Tedy alespoň myslím… Přeci jóga je styl žití. Ne „jenom“ praktikování cvičebních pozic?!

Navštívila jsem i několik jiných ášramů v okolí. Zouvám se už skoro 100 m před branou – z minulých trapasů jsem se poučila.
Všude je stejný řád: svaté místo, kde se lidé klaní, prostor pro meditaci a část určená pro obřady.
Ještě jich pár určitě uvidím, ale myslím, že Šrí Ramana Maharši ášram je největší a nejkrásnější. Sjíždějí se sem poutníci z celé Indie i ze světa. Tedy nejde jenom o krásu, ale hlavně o to, co tu každý cítil a cítí….. Snad toto „svaté místo“ bude sloužit dál po tisíciletí. Snad…

Ještě drobná indická vsuvka: objevila jsem místní kanalizaci. 💩
Šílené stoky, které páchly tak, že se mi zvedal žaludek.
Většinou vedou přímo za domy těch bohatších. Jsou „přikryté“ jen plochou betonovou deskou a vedou podél silnice. Tedy slouží jako jediný chodník vedle silnice. Ale ten smrad vás na ten „chodník“ prostě nepustí!
Indie v kostce – duchovno i špína, často ruku v ruce.

Loučím se a jdu dělat to, co mi tu jde nejlépe – jen pozorovat.
Bez slov, bez komentářů, bez soudů.
Ina

A příště bude zápisek o sesterství, o odvaze mluvit i mlčet, o tom, jak moc dokáže zahřát obyčejné „věřím ti“.