🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🪟 Změna pokoje — méně oken, víc štípanců
Změnila jsem pokoj. Velký rozdíl tu je. Dřív jsem měla tři okna, teď mám jen jedno jediné, malé, kde chybí síťka proti komárům. A to je, přátelé a kamarádi, znát. Ve tři ráno jsem po pokoji doslova hopsala a vraždila všechno, co se jen vzdáleně podobalo hmyzu. Nakonec jsem usnula, ale… jsem tááák strašně poštípaná, že vypadám jako při neštovicích. Jestli ty mrchy 🦟 mají malárii, tak ji mám asi třicetkrát.
Na druhou stranu – tenhle dům, kde mám tentokráte pronajatý dlouhodobě pokoj, má něco naprosto božského. Střechu! A ne ledajakou … ta stojí za to! Protože je to jeden z nejvyšších domů široko daleko, výhled z ní bere dech. Arunachala (Arunáčala) se zvedá přímo přede mnou, majestátná a tichá. Možná právě tohle místo se stane mým novým útočištěm pro relaxace a meditace.
Vždyť právě pro spojení s touto svatou horou jsem sem přijela. Protože je tahle posvátná hora v jižní Indii, v Tamil Nadu, považovaná za duchovní centrum světa, vtělení Boha Shivy a srdce Země. Když mnoho svatých a mudrců po staletí uctívalo Arunachalu pro její schopnost očistit mysl a přinést osvobození, proč to nezkusit i u mě? I za cenu toho, že jsem nechala doma svého syna a vrhla se do neznáma, do úplně jiné kultury, mezi tolik náboženství pohromadě.
Ale zpět na střechu…… představte si, že ta střecha mě stihla už i uvěznit. 🔐
Seděla jsem si tiše, v klidu, hleděla na horu, přemýšlela o nesmrtelnosti brouka a najednou slyším…. někdo si přišel pro svůj usušený ručník… a při odchodu mě zamkl. Šupákem. A v mžiku byl pryč.
Nejdřív jsem jen tiše zaťukala. Nic. Přidala jsem na intenzitě. Stále nic. Volala jsem „Help!“ „Help!“ a bušila pěstí i nohou do dveří. No paráda! Jako že spím na střeše? Asi bych nezmrzla, teplo tu je i v noci. Hlad by se taky vydržel, ale šmankote! Není tu záchod a to časem problém teda bude! Tahle potřeba mě přinutila k pokoře a po chvíli jsem si sedla a pokorně se začala domlouvat s horou, že zase přijdu, jen ať mě pustí.
A pak… pak se ozvaly kroky. Nevím kde, ale nějaké šourání dole u domu bylo slyšet. Naděje, že budu moct slézt ze střechy, ve mně nastartovala angličtinu a tak křičím někam dolů:
„Halo, můžete mi pomoci ze střechy?“ Ukázalo se, že to byl majitel domu. Usmíval se a ptal se, co tam dělám. To je otázka! 🤷♀️ Vysvětlila jsem mu, už rukama a nohama, že mě někdo zavřel — a on jen spokojeně kýval hlavou.
Indové a jejich roztomilé kývání
Indové mají jedno krásné gesto – kývají hlavou ze strany na stranu. Ne jako my, nahoru a dolů, ale takové „no nevim, nevim“ pohybem… který u nich znamená ANO, ale pro nás to vypadá spíše jako NE.
Už jsem se to trochu naučila. Je to nakažlivé. A vlastně dost milé. Jen když na to zapomenu, tak velice často se napálím při otázce zda něco mají a oni jen zakývají hlavou, přeložím si to jako že nemají a odcházím. A oni řvou a mávají rukama ať jdu zpět…. Plácnu se do čela a usmívám se, no jó, vždyť kývali že to mají 😊
🧍♂️ Známé tváře, známá slova
Můj bobřík mlčení se pomalu rozpouští. Už poznávám známé tváře. Třeba mladík z obchodu, kterému jsem se nedávno vyplakala v obchodě, se se mnou pokaždé snaží prohodit pár pozitivních vět. Jmenuje se Nana. Vždy se usměje a řekne mi něco hezkého. Pomalu, aby mi to nedělalo potíže.
Už znám i další místní:
– Bablu, majitel domu
– Janan (čti „Džanan“)
– Janjan („Džejdžej“), majitel místního internetového obchůdku
Ten poslední mě doslova odzbrojil — když zjistil, že jsem z Čech, spustil na mě „Život je jen náhoda“… a to v naprosto perfektní češtině! Prý ho to naučila nějaká Markéta z Česka😊 Bylo krásné slyšet po dlouhé době češtinu a zajímavé, že zrovna tahle písnička. Že by JEN NÁHODA???
Pro dnešek končím s myšlenkou, jestli je život opravdu „jen“ náhoda? Co myslíte?
Přeji dnes všem dovednost nadhledu, tak, jako byste se koukali třeba z indické střechy s výhledem. Protože někdy stačí jeden výstup na střechu, aby se změnil pohled na svět.
Ina
