🗓️ únor 2008 Indie – Tamilnádu → Severní Indie
Život se znovu nadechl. Hlasitě.… přiletěly sestry.
Posledně jsem vám psala, že mají dorazit mé dvě mladší sestry. Veru a Maki. Zatím se smály historkám, které slyšely od rodičů. Možná jen vzdáleně tušily, co je čeká. Jenže Indie se nedá vysvětlit. Nedá se přenést vyprávěním. Indie se musí prožít.
A tak tu jsou.
Když vyšly z letištní haly, svítily už z dálky. Úsměv od ucha k uchu, světlá zimní pleť – vždyť kde by se u nás v únoru vzalo slunce? Objímaly jsme se a ony mezi smíchem prohlásily, že se synem vypadáme jako domorodci. A prý i po čuchu.
Myslely tím vůni vonných tyček, která se drží ve vlasech, místní oblečení, které už běžně nosíme… a možná i tu červenou tečku na čele, kterou jsme dostali při rychlé zastávce „na odskočení“ u jednoho templu cestou na letiště.
Ještě že je můj syn rozený kliďas. Pusu jsme nezavřely ani cestou na ubytování. Jiný chlap by to nedal 😊
Ráno u snídaně jsme začali plánovat, co chce která zažít. Chrlily nápady, smály se, všechno jim přišlo fascinující. A najednou se ozval ten můj tichý pozorovatel:
„No… bylo by hezký, kdybych viděl ten div světa. Taj Mahal. To bych si přál k narozeninám.“
Aha. Únor. Syn má narozeniny.
Bylo rozhodnuto.
Naučíme sestry základní pravidla přežití v Indii – a jedeme na sever. Za snem syna vidět Taj Mahal.
Rychlokurz pro sestry „Jak přežít Indii“
Balíček číslo jedna:
Jím pravou rukou. Levá u stolu neexistuje.
Voda? Jen balená. A pouze s originálně zataveným uzávěrem.
Na stole bývají dochucovadla. Vypadají nevinně. Nejsou nevinná. Nepoužívat.
Tady se odehrála první sesterská lekce.
Nejmladší sestra Maki v místní „restauraci“ zkoumá misku s krásně růžovým gelem.
„Co to je?“
„Ale to je výborný, takové sladidlo do čaje. Vezmi si trochu na prst.“
Nikdy byste nevěřili, jak moc se dají vytřeštit oči. A jak hlasitě se dá ječet. Lidé se začali sbíhat z ulice 😊
Ano, pálilo to. Velmi.
Důvěra ve mě sice lehce utrpěla, ale co – silný zážitek, jedno jaký, musí být! A na Indii je nejlepší vlastní zkušenost.
Další instrukce se týkaly ulic:
auta troubí pořád, krávy mají přednost, žebráci jsou součástí reality.
Se sestrami to bylo jednoduché. Bylo jim dvacet plus, energie na rozdávání. S dětmi si plácaly, kreslily jim propiskou na ruce, fotily se s nimi. Bylo znát, že si k sobě věkově nejsou tak daleko.
Do balíčku přežití jsem přidala ještě:
– ovoce vždy omýt balenou vodou
– zuby čistit balenou vodou
– smlouvat, ale vědět kdy
– a hlavně – nebrat si věci osobně
Všechno jim přišlo nové, šokující, úžasné.
Smích se k nám přilepil.
A musím říct – i můj syn pookřál. Ten svěží vítr mládí mu udělal dobře.
Směr sever
Po pár aklimatizačních dnech jsme sedli do vlaku.
Cíl: severní Indie.
Oblast, kterou mnozí znáte jako Zlatý trojúhelník – propojení měst Dillí, Agra a Džajpur. Nejklasičtější a nejnavštěvovanější trasa.
Vlak jel noc. Den. A další noc.
Dlouhá cesta, tvrdé lehátko, chai a jiné dobroty kdykoliv šel nějaký prodejce okolo. Ale díky sestrám, které si svou výbornou angličtinou okamžitě získaly spolucestující, čas ubíhal rychleji, než bych čekala. Povídaly si s místními, smály se, sbíraly příběhy.
A hned po první noci se Veru probudila a řekla:
„Měla jsem divný sen…“
Nevěnovala jsem tomu tehdy zvláštní pozornost. V Indii má člověk sny skoro každou noc. Možná z vedra. Možná z chaosu. Možná z toho, že tady realita sama o sobě působí jako sen.
Jaký ten sen byl – a jak se nám zvláštním způsobem promítl do toho, co následovalo po vystoupení z vlaku – vám napíšu příště.
Tak zůstaňte se mnou.
Indie totiž má stále co nabídnout a vždy překvapí.
A pokud chcete vidět tu naši veselou, rozesmátou, lehce šílenou etapu cesty, podívejte se na FB a IG, kde ke každému zápisku přidávám fotografie.
Pokračování příště… 🌍✨
