📜 Zápisky z Indie č. 62 🗓️ březen 2008 → pokračování Srí Lanka
Naše společné cestování po Indii a následně po Srí Lance se synem a mou sestrou Maki se pomalu chýlilo ke konci. Blížil se návrat do Čech. Maki se chtěla ještě před odletem pořádně ohřát u moře, syn si přál ještě pár dní koupání a dovádění ve vlnách. A tak jsme začali opouštět srílanskou vysočinu.
Loučili jsme se s Haputale. S chladnějším vzduchem, s mlhou převalující se přes kopce a s nekonečnými zelenými plantážemi čajovníků, které člověka velmi rychle zcela pohltí svou klidnou krásou. A přesto jsme cítili, že nám tu ještě něco chybí zažít. Celou dobu jsme si totiž kladli otázku: Jak tu vlastně žijí ženy, které den co den sbírají čajové lístky? Ty drobné postavy v barevných šátcích, které člověk z dálky vnímá skoro romanticky jako součást malebné krajiny… Jenže jejich život romantický rozhodně není.
Žijí v poměrně izolovaných komunitách přímo v horských oblastech. Jak jsme se dozvěděli v továrně, každá sběračka musí za den nasbírat obvykle 16 až 18 kilogramů lístků. Pokud normu nesplní, její denní mzda se krátí na polovinu. Pracují na strmých svazích za každého počasí – v ostrém slunci i v hustých monzunových deštích. V keřích čajovníků jim hrozí uštknutí hady, vosí bodnutí nebo útoky pijavic. A přesto mnoho rodin na plantážích zůstává celé generace. Jedním z hlavních důvodů je právě možnost vzdělání pro jejich děti.
A tak jsme se vydali navštívit místní školu pro děti sběraček čaje.
Škola byla neuvěřitelně skromná. Měla jsem pocit, jako bychom se ocitli o sto let zpátky. Staré lavice, oprýskané zdi, jednoduché pomůcky.
Zrovna jsme přijeli v době prázdnin, takže budova byla téměř prázdná. Přesto nám jedna velmi milá paní učitelka ochotně ukázala vnitřek školy. A pak přišla otázka, která mě vlastně vůbec nepřekvapila.
„Would you like to donate something to the school?“ (zda chceme darovat něco škole). A víte co? Neváhali jsme ani vteřinu. Paní učitelka se dokonce opatrně zeptala, jestli bychom neměli nějaké propisky nebo tužky navíc. Syn bez rozmýšlení vysypal svůj cestovní penál. A pak udělal něco, co mě úplně dojalo. Nechal tam i svou malou anglickou učebnici — vlastně takovou dětskou knížku, kterou dostal kvůli výuce během nepřítomnosti ve škole doma v Čechách. Dívala jsem se na něj a v duchu si říkala, jak zvláštní je cestování učitel. Děti totiž často pochopí podstatu věcí mnohem rychleji než dospělí.
Cestu směrem k suchému jihu ostrova jsme si pak zpříjemnili zastávkou v Bataatha Agro Technology and Tourism Parku nedaleko Hambantoty. Rozsáhlý zemědělský areál ukazoval, jak efektivně pěstovat plodiny v suchých oblastech Srí Lanky. Viděli jsme poprvé na vlastní oči, jak roste vanilka, kakao a spoustu dalších rostlin, které doma známe jen jako malé sáčky koření v obchodě.
Kolem nás byly ovocné sady, zeleninové zahrady, zavlažovací systémy… všechno promyšlené a propojené s místní přírodou.
Ale upřímně?
Největší úspěch měla nakonec místní jídelna. 😊 Vyhlášená Hela Bojun Hala, kde místní ženy vaří tradiční srílanská jídla za pár korun. A po dlouhé době jsme všichni tři sáhli po místním sladkém pečivu. Seděli jsme tam, cpali se jídlem, lokálními sladkostmi, pili čaj a měli pocit, že život je vlastně strašně jednoduchý. Stačí být na plackách a rýži dost dlouho… a i obyčejný koláček chutná jako sváteční hostina. 😊
A právě při tom našem mlsání nám jedna cizinka mezi řečí pověděla o místě, kde pravidelně vodí stáda slonů přes silnici ke koupání v řece Maha Oya. Sloní sirotčinec „Pinnawala Elephant Orphanage,“ popisovala tak nadšeně, že volba byla jasná. Podívali jsme se na sebe a bylo rozhodnuto během pár vteřin. Tohle prostě musíme vidět! Mezi námi a Pinnawalou bylo ještě přes dvě stě šedesát kilometrů. Takže někde přespat… a hurá za slony.
