🗓️ prosinec 2007 Indie – Kérala | Alappuzha, Marari
Namasté, kamarádi a přátelé,
kdybych si dnes mohla něco přát, pak jediné:
abyste dokázali alespoň na chvíli odložit všechny předsudky, které o Indii máte.
Ne proto, abyste ji milovali.
Ale abyste ji uviděli.
Protože Indie není jen hluk, chudoba, chaos a prach.
Je to také místo, kde se dá zastavit, nadechnout a znovu začít.
A kde – k mému vlastnímu překvapení – je dobře nejen mně, ale i mým rodičům a mému synovi.
Často v duchu děkuji „TOMU“, kdo mi tehdy vnukl myšlenku odcestovat.
Odjet tak daleko, jak to jen šlo.
Ne utéct.
Ale přežít.
Do Indie jsem přijela s hlubokými ranami po tragické ztrátě mého snoubence.
Muže, se kterým jsme roky budovali domov, budoucnost, pocit jistoty.
A pak – během jediné vteřiny – bylo všechno pryč.
Nestihli jsme se vzít.
A z praktických důvodů, z lásky a důvěry, bylo všechno hmotné psané na něj.
Dům. Zázemí. Bezpečí.
Zůstala jsem s osmiletým synem.
A s otázkami, na které neexistují odpovědi.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se mě Ríša se slzami v očích ptal:
„Maminko… a proč mi berou můj pokojíček? Moje hračky?“
Tohle jsou momenty, které vám roztrhnou srdce.
A přepíšou vás navždy.
Zažila jsem, jak vás z vlastního domova vyhání lidé, které jste považovali za rodinu.
Jak se smrt míchá s chamtivostí.
Jak rychle se láska jiných promění v boj o majetek bez jediného projevu soucitu a slitování se mnou. S tím, co prožívám já – ta, která ho milovala opravdovou, bezpodmínečnou láskou.
A právě tady, v Indii, mi začalo docházet něco zásadního:
že jsou lekce, které vás naučí pustit hmotu, i když bolí.
Protože vás vedou jinam.
Hlouběji…
Cestování po Indii rodiče to berou jako dobrodružství.
Syn neanalyzuje – on prostě je.
Je se mnou. A já jsem s ním.
A možná po dlouhé době mě vidí takovou, jakou si zaslouží:
usmívající se, objímající, přítomnou.
Řekli jsme si spolu, že i když jsme přišli o všechno hmotné,
to nejdůležitější nám nikdo vzít nemůže.
Radost. Blízkost. Sdílené chvíle. Naši lásku matky a syna.
A fascinuje mě, jak to ten devítiletý kluk chápe – nejen hlavou, ale i srdcem.
Z Alappuzhy, přezdívané Benátky Indie, jsme se přesunuli na klidné pobřeží Marari.
Místo, kde čas plyne jinak.
Kde ráno rybáři přivážejí úlovky ještě dřív, než slunce začne pálit.
Kde se prodá všechno – velké ryby, malé ryby, i ty úplně nepatrné.
Protože všechno má své místo. A smysl.
Placky, rybí kari, jednoduchost.
Kolem kostely, betlémy, vánoční výzdoba.
Kérala bere Vánoce vážně – tady nejsou jen dekorací, ale prožitkem.
A pak jsou tu psi. Volní, hrdí, svobodní. Hlídají domy zvenčí, ne zevnitř. Hledají si pána sami.
Paradoxně přesně tak, jak to dává smysl. Stačí kousek placky… a už jdete spolu.
Dnes je Silvestr. Poslední den roku 2007.
Když se ohlížím zpět, sotva věřím, kolik se toho do jednoho roku vejde.
Jak hluboko se dá spadnout.
A jak vysoko se dá znovu vstát.
Ztráta milované osoby nezasáhne jen jednoho člověka.
Rozvlní celou rodinu.
Odhalí charaktery.
Pravdy.
I iluze.
Tenhle rok mě naučil rozeznávat, co je skutečné štěstí a co je jen pozlátko, které se v první zkoušce rozpadne na prach.
Naše rodinná večeře na konci roku byla tichá.
Smířlivá.
Byla tečkou.
A zároveň pocitově i novým začátkem.
Indie mě naučila dívat se jinak.
Žít jinak.
A pochopit, že kvalita života nesouvisí s tím, kolik toho vlastníte, ale jak hluboce umíte být přítomní.
O půlnoci bouchaly petardy – spíš od turistů než od místních.
Ti zítra zase půjdou pracovat. Lovit ryby. Postarat se o rodinu.
Nespoléhají na systém.
Spoléhají na sebe.
Na blízké.
Na víru.
A my Evropané se od nich můžeme učit.
Opouštět staré, nefunkční vzorce a mít odvahu zjednodušit. Protože Indie je jedno velké zrcadlo. Ukáže vám přesně to, co nosíte v sobě. A ne každý je připraven se do toho zrcadla podívat….
Závěrem mám pro vás motto roku
„O všechno hmotné můžeš přijít během jediné vteřiny.
Ale pokud neztratíš schopnost milovat, jít dál a být vděčný,
pak jsi nepřišel o nic podstatného.“
