🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
Přijetí od hory pokračuje
Od chvíle, kdy mě hora Arunachala přijala, se všechno pomalu, ale jistě začalo měnit. Jako by se kolem mě rozprostřela nová síť událostí, které do sebe zapadají s přesností, jakou bych dřív považovala za náhodu. Náhody? Možná. Ale čím déle tu jsem, tím víc věřím, že každé setkání má svůj tichý význam. Jen ho často poznáme až zpětně.
Do mého života vstoupil Viliam – pravý Američan, terapeut, který prý pracuje s „blázny“. Možná proto přesně věděl, jak na mě. Měl totiž neuvěřitelný dar vtáhnout člověka zpět do života, aniž by ho nutil. Z ničeho nic jsem se přistihla, že s ním sedím v baru, směju se a učím ho česká slova, zatímco on mě trpělivě zasvěcuje do angličtiny.
A právě tam, mezi smíchem a lekcemi angličtiny, se stalo něco, co by doma člověk nazval „náhodou“. U stolu vedle nás seděla dívka, která se najednou otočila a s úsměvem řekla: „Já jsem taky z Čech.“
Chvíli jsem na ni jen koukala jako opařená. A pak ze mě, tiché a nenápadné, najednou vytryskla lavina slov. Povídaly jsme si, jako bychom se znaly odjakživa. Viliam jen seděl, fascinovaně sledoval můj proud češtiny a smál se. „Takže ty mluvíš,“ říkal pobaveně.
Jmenovala se Štěpánka. Domluvily jsme se, že se ještě večer sejdeme, protože druhý den s přítelem odjížděla. A teď hádejte – bydlela ve stejném domě jako já, na stejném patře, dokonce ve vedlejším pokoji! Arunachala má zkrátka dokonalý smysl pro načasování.
Večer jsme spolu seděly dlouho do noci. Bylo to jedno z těch setkání, kdy člověk cítí, že všechno má svůj důvod. Štěpánka mi nabídla, abych druhý den jela s nimi. Neváhala jsem. Řekla jsem si, že klidně budu jen stínem, tichou pozorovatelkou, která se veze a učí. Chtěla jsem zkrátka vidět, jak se tady cestuje, jak se Indie žije mimo Tiruvannamalai. Jediné město, které jsem doposud poznala.
A tak jsme ráno vyrazili….ale o tom až v příštím zápisku.
Opustíme ticho ášramu a vydáme se na cesty po jižní Indii – mezi lidi, palmy, chrámy, moře a drobné každodenní zázraky.
Zůstaňte naladění – teď začíná opravdové dobrodružství 🌴🚂
Když se ohlédnu, zůstávám stát v tichém úžasu. Tolik „náhod“ – a přitom každá z nich přesně zapadla do skládanky, kterou bych sama nikdy nevymyslela. Indie mi neustále ukazuje, že když přestanu tlačit na to, jak by věci mělybýt, všechno se začne dít tak, jakmá. Život se dá žít i bez neustálého odporu. Je to i znamení, že jste v proudu, v plynutí s přirozeností života. Jak se říká: „Netlač řeku, ona teče sama.“
