🗓️ únor 2008 → Severní Indie, Ágra
Jely jsme z jihu Indie do oblasti zvané Zlatý trojúhelník – Dillí, Ágra, Džajpur. My mířili rovnou do Ágry. Za snem mého syna vidět Taj Mahal.
Minule jsem psala, že se Veru po první noci ve vlaku probudila se slovy:
„Měla jsem divný sen…“
Tak tady je ten sen…
Spíme ve vlaku. Najednou je nám strašná zima.
Říkám si – jak je to možné? Vždyť jsme v Indii, kde je i v noci skoro třicet stupňů.
Koukáme z okna – nikde nikdo.
Cože? V Indii? Bez lidí? Nemožné.
Vystupujeme. Tma. Prázdno.
V dálce jediné světlo.
Jdeme k němu. Jak v pohádce o perníkové chaloupce.
Je zima. Smrdí to tu. Je to všechno divné. Cítím strach.
A Veru se budí.
Samozřejmě jsme to ráno s úsměvem okomentovaly slovy: „Blbej sen.“ Indie generuje vždy nějaké sny sama o sobě, nás to však nevyděsí!
Večer uléháme znovu na lehátka, která už evidentně pamatují několik generací cestovatelů. Vystupovat máme kolem páté ráno. Domluvené je, že nás průvodčí vzbudí.
Nevzbudil.
Najednou Veru ve tmě ječí:
„Ágra! Musíme vystupovat!“
Vlak stojí.
My z leže rovnou stojíme na nohách.
Mozek nestíhá.
Jak dlouho tu stojíme?
Jak dlouho ještě ten vlak stát bude?!
Popadáme batohy, sandály, tašky, všechno, co bylo během cesty rozptýleno po našem „apartmá“. Řítíme se ven.
Jsme na peronu.
Kontrola: Jsme všichni? Máme batohy? Máme boty? Máme dítě?!
Ano.
Vlak se dává do pohybu.
Takže… už nikam nejedeme.
Rozhlížíme se.
Tma.
A… ZIMA!!!!
Pořádná severoindická únorová zima, která absolutně neodpovídá našemu jižnímu šatníku. Drkotáme zubama. Lidi, co vystoupili s námi, jsou pryč. Nikde nikdo.
A tehdy Veru suše pronese:
„Takhle přesně jsem to měla v tom snu.“
No výborně.
Takže teď žijeme v proroctví.
První úkol: obléct na sebe všechno, co máme.
Čtyři trička. Dvoje šaty. Kraťasy pod ně. Ručník na hlavu.
Vypadáme jako strašáci po módním výbuchu. Synovi radím, ať si vezme na záda batůžek, že ho bude trošku hřát do zad.
Ptám se Veru, trochu vyděšená, trochu pobavená: „A co bylo dál v tom snu?“
„Šli jsme za světlem.“
Vyjdeme před nádraží.
A ano.
V dálce světlo.
Vydáme se k němu.
Žádná perníková chaloupka.
Ale pár bezdomovců, kteří si topí v sudu.
Stojíme kolem ohně. Ruce natažené. Třeseme se zimou. V blikajícím světle ohně musíme působit dost děsivě, protože „hoši“ udělají kolečko a trochu poodstoupí.
A my se začneme smát.
Takovým tím smíchem, kdy už vám je vlastně všechno jedno.
Nevíme kde jsme.
Mrzneme.
Stojíme u smradlavého ohně s nejchudšími lidmi v Indii.
Tohle nevymyslíš.
Počkaly jsme do rozednění.
„Hoši“ nám poradili, kde koupíme první horký čaj a kde hledat ubytování.
Ráno jsme otočili dobrý skutek a je na ten čaj pozvaly.
A víte co?
Byla to jedna z nejlidštějších chvil naší společné cesty.
Pak jsme našly ubytování a první věc, kterou jsme řešily před návštěvou Agra Fort, bylo… teplé oblečení. Naštěstí v Indii…. zem kde koupíte všechno. Kdykoliv. Kdekoliv.
A víte, čím se na severu Indie topí?
Ne, není to dřevo.
Není to uhlí.
Není to ani nějaký exotický orientální zázrak.
Je to…… krávy.
Tedy přesněji řečeno to, co po ní zůstane.
Ano. Sušené kravské „koláče“. Tedy hodí se i od velblouda, osla, opice a haha, i od lidí!
Ekologické. Udržitelné. 100% bio. Hezky ručně upatlané!
A věřte mi – zahřejí.
Takže až si příště doma přiložíte do krbu, vzpomeňte si na nás, jak stojíme v módní kombinaci čtyř triček, dvou šatů a ručníku na hlavě u sudu s tímto přírodním palivem a snažíme se tvářit důstojně.
Fotky (ano, i s tím topivem! a jeho způsobem sušení ) najdete na FB a IG.
Tak zase příště. Protože Taj Mahal nás teprve čeká… a ten už voní o něco romantičtěji. 😄✨
