📜 Zápisky č. 61 🗓️ březen 2008 → pokračování Srí Lanka, Haputale, okres Badulla
Jakmile naše těla po zdolání posvátné hory Adam’s Peak začala opět alespoň trochu fungovat 😊, rozhodli jsme se na přání syna zůstat ještě nějaký čas na srílanské vysočině. A protože kam jsme se podívali, tam se vlnily zelené čajové plantáže, padlo rozhodnutí navštívit slavnou Dambatenne Tea Factory. Historickou čajovou továrnu, kterou v roce 1890 postavil Thomas Lipton. Ano, přesně TEN Lipton, jehož jméno člověk běžně čte doma na krabičce čaje… a vůbec ho nenapadne, že jednou bude stát uprostřed srílanských hor a koukat, odkud vlastně ten čaj pochází.
Vyrazili jsme tedy z Dalhousie autobusem do Hattonu a odtud vlakem směrem na Haputale. A musím říct, že po několika měsících v Indii a na Srí Lance už jsme se opravdu cítili jako ostřílení cestovatelé. Už žádný stres. Žádné dramatické hledání správného nástupiště. Žádné panické přepočítávání batohů každých pět minut. Člověk si v této exotice nejen zvykne skoro na všechno, ale začne si to i užívat 😊A tak jsme se nechali unášet cestou. Horská železniční trať Main Line, která vede z Kolomba až do Badully, je prý jednou z nejkrásnějších železničních tras na světě. A tentokrát musím uznat, že ty turistické průvodce vůbec nepřeháněly.
Vlak se líně šinul krajinou, občas zahoukal do mlhy a za okny se střídaly nekonečné zelené kopce, čajové plantáže, malé domečky nalepené na svazích a ženy v barevném oblečení, které mezi čajovníky sbíraly lístky do velkých pytlů na zádech. Místy člověk skoro nevěděl, jestli se dívá z okna… nebo na nějaký film. A ten vzduch! Po měsících prachu, horka a chaosu Indie stále ten chladnější horský vzduch, vlhkost a příjemný klid. Haputale leží v nadmořské výšce přes 1400 metrů a celé městečko má velmi klidnou atmosféru. Jakoby si i samotná Srí Lanka nahoře v horách dovolila trochu vydechnout.
Syn byl nadšený představou návštěvy čajové továrny. Já se sestrou zase představou ochutnávek čaje. 😊 A protože už jsme se naučili, že cestování není o přesném plánu, ale o tom nechat se občas vést cestou samotnou, nijak jsme nepospíchali. Jedním z nejznámějších míst v okolí je Lipton’s Seat. Vyhlídka vzdálená asi osmnáct kilometrů od Haputale, kde prý sám Sir Thomas Lipton sedával a pozoroval své plantáže. A upřímně? Když tam člověk stojí a pod sebou vidí ty nekonečné zelené vlny čajovníků mizící v mlze… úplně chápe, proč tam sedával.
Ta krajina má v sobě něco hypnotického. Něco, co člověka zvláštním způsobem ztiší, přinutí ho být v přítomném okamžiku a v tom TADY a TEĎ být šťastný. A právě tam mi znovu docházelo, co mě Indie i Srí Lanka učí celou dobu.
Že život nemusí být pořád jen výkon.
Pořád jen spěch.
Pořád jen „rychle dál“.
Někdy stačí sedět. Dívat se. Dýchat. A dovolit si chvíli jen BÝT.
Protože možná právě v těch nejtišších chvílích člověk může slyšet sám sebe nejvíc.
