🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
V předchozím zápisku jsem psala o rozhodnutí vyrazit s Štěpou a jejím přítelem Jimem na výlet směrem jih Tamilnádu v Indii.
A tak jsme se na autobusovém nádraží se stovkami autobusů, ocitli během pár minut v rozvrzaném autobuse mířícím přímo do Pondicherry, město ležící přímo u Indického oceánu…
Netušila jsem, že tahle cesta bude sama o sobě zážitkem, na který se nezapomíná.
Cesta autobusem, která se nedá popsat – jen přežít
Na začátku vypadal autobus docela slušně — poloprázdný, s lavicemi pro tři. Ze slušnosti jsem nechala Štěpě a Jimovi prostor pro jejich zamilované ticho a sedla si o sedačku dál.
Jenže… jakmile jsme opustili nádraží, začalo indické čoro moro.
Autobus zastavoval prakticky za jízdy, dveře stále jen otevřené a lidé dovnitř naskakovali v nepřestávajících vlnách. I když už se zdálo nemožné, že se tam vejde ještě někdo další — pokaždé se vešel. Jako by se celá Indie rozhodla jet s námi.
Po celkem malé chvilce, kdy jsme na sedačce pro tři, seděli už čtyři, neuhodli byste můj jediný a možný pohyb!
Pouze jedním palcem u nohy.
A to ještě s určitou námahou. Všude byli lidi, ruce, nohy, tašky, kabelky, dětska….úporné vedro a dusno. Ještě že se ty dveře nezavírají a okna ten autobus nemá – oceňovala jsem to po celou dobu jízdy.
Průvodčí, štíhlý mladík, se přitom vší tou živou hmotou neuvěřitelně prodíral, vybíral jízdné a tvářil se, že to je úplně normální den. Neuvěřitelný výkon!
Když jsme po třech hodinách vystoupili, nadechla jsem se tak hluboce, až mě píchlo v plicích. Prostor! Vzduch! Svoboda!
Ale trvala jen vteřinu.
Dav žebrajících dětí a lovců turistů
V tu ránu se kolem nás semlela smečka lidí. Ženy a děti nás tahaly za batohy, ukazovaly na pusu pravou rukou – klasické indické gesto žebrání. Děti dokonce měly tendenci nás chytat i za ruce, což se běžně nedělá.
Věděla jsem, že je nesmím nechat se mě dotýkat (dospělí to vědí, děti ne), a tak jsem se razantně oháněla rukama i pohazovala hlavou, přesně jako to děla Štěpa a Jimem. Ti to měli naštěstí v malíku.
A protože už tu Štěpánka byla, věděla kam jít, na koho kývnout. Díky ní jsme brzy seděli v rykše a uháněli k moři.
A jen pro srovnání:
- 3 hodiny autobusem = 31 Rs
- 15 minut v rykše = 150 Rs
Chatrč u moře a první dotek Indického oceánu
Ubytování?
Chatka na kůlech.
Stěny z bambusu a rákosu.
Žebřík nahoru.
Matrace pod moskytiérou.
A malá žárovka, která svítila spíš vírou než elektřinou.
Pro mě ráj. Oči mi asi zářily možná víc jak ta žárovka.
Ale myslím, že pro většinu Evropanů, , kteří mají rádi luxus a pohodlí, noční můra.
Oceán, který duní až do kostí
Už z toho mého ubytování na kuří nožce jsem slyšela hluboké burácení.
A když jsem vyšla na břeh, zastavila jsem se.
Nešlo jinak.
Indický oceán.
Obrovská síla.
Vlna za vlnou.
Třímetrové, možná čtyřmetrové hřebeny vody padaly s naprostou jistotou jednoho rytmu, jednoho dechu planety.
Sedla jsem si do písku.
Jen jsem poslouchala a cítila, jak maličká jsem.
Jak nepodstatné jsou všechny mé bolesti ve srovnání s něčím tak věčným, jako je oceán.
A poprvé po strašně dlouhé době to nebyl ten tíživý prožitek, že JÁ jsem ta důležitá. Ta chudinka, co má přeci teď nepsané právo na všechno!
Byl to pocit úlevy.
Že na mně svět opravdu nestojí. A že je to vlastně nesmírně osvobozující…teď tu jsme a vzápětí už tu nemusíme být. Ale třeba takový oceán si dál bude ve svém rytmu dělat vlnu za vlnou, vítr bude dál vanout, ptáci létat, svět se točit…úžasný pocit svobody.
A pak přišlo koupání.
Voda tááák teplá. Nikdy jsem doposud nezažila tak teplé moře. Tím, že už bylo k večeru, byla voda teplejší než vzduch.
A po té jízdě autobusem, ta slaná blaženost! Bylo to první skutečné uvolnění, které jsem cítila celým tělem od vystoupení z autobusu.
A jelikož později už nastal skutečný večer, raději jsem se stáhla — indičtí muži začínali být otravní a černá tma rychle padala.
Lehla jsem si do chatrče, poslouchala šustění bambusu a nechala v sobě doznít vše, co den přinesl.
V noci mě ale dost vytrestala zima. Přikrývku tu nedávají a já — chytrá holka — nechala spacák v Tiruvannamalai.
Klepala jsem celou noc zuby a přísahala si, že tohle už příště nepodcením.
U oceánu to zkrátka hodně fouká a bambusová chajda netěsní 😊
Pokračování příště: Pondicherry
V příštím zápisku vás vezmu přímo do Pondicherry.
Města, kde se mísí francouzský vliv, indický chaos, jóga, vůně kadidla i oceán v jednom jediném rytmu.
Tahle část Indie má úplně jinou atmosféru než v Tiruvannamalai, natož u ášramu.
Těším se, že půjdete se mnou.
Ina
