🗓️ prosinec 2007, Indie – Tamilnádu→ vlak mířící na vysočinu u hranic Kéraly
Dnešní ráno jsme si sbalili věci s pocitem, že teď už je čas cestovat ne „jen“ po pobřeží Tamilnádu, ale skrz Indii. Ano, směr jih v Tamil Nadu už autobusem zvládáme, takže se jede tentokrát vlakem k zelené vysočině, blíž ke státu Kérala, k čajovým plantážím kolem Munnaru a věhlasným plantážím s různým kořením u Thekkady.
Na vlak, který nás měl přes noc přiblížit hranicím státu Kéraly, jsme se dostali tak trochu… indicky. První třída plná. Druhá plná. Takže zbývá třetí. Ta, která je všechno v jednom — sedačka, lehátko, obývák, jídelna, tržiště i společenská místnost. A hlavně: jediná volná!
Vlak se rozjel a během prvních deseti minut mi bylo jasné, že tady se pojede jinak, než jak jsme zvyklí doma. Lidi chodili sem a tam, pořád někdo něco nabízel. Vlastně se vagónem neustále nesl zpěvavý, rytmický chorál:
„Tea, tea!“ (čaj)
„Coffee, coffee!“ (káva)
„Samosa, samosa!“ (smažená taštička plněná zeleninou)
„Curd rice!“ (rýže s jogurtem)
„Lemon rice!“ (citronová rýže)
„Sweet, sweet!“ (sladkosti)
A mnoho – MNOHO záhadně vypadajících jídel typické jižanské klasiky:
„Vadai, vadai!“ (smažené čočkové kroužky), nebo třeba „Idli! Idli!“ (rýžovo-čočka knedlíčky)
Všude nabízeli jejich běžné omáčky a k mim placky – čerstvá dosa (தோசை), máslová parotta (பரோட்டா) a obyčejné chapati (चपाती).
Každý hlas byl jiný, každý rytmus jiný, ale dohromady to vytvářelo zvláštní, uklidňující melodii cesty. Jakoby ten vlak nebyl dopravní prostředek, ale pojízdná ulice, kde se místo značek orientujete podle vůní a hlasů.
A nebylo to tak, že by někdo přišel jednou. Ne. Oni chodili tím extrémně dlouhým vlakem pořád sem a tam! Jídlo se, jak jinak, řešilo jednoduše. Omáčka do igelitového sáčku. Rýže do druhého. Jí se rukama, takže žádné talíře, žádné příbory, žádné drama. Když něco ukápne — nevadí. Když se sáček protrhne — nevadí. Když se jí vestoje, vsedě nebo napůl vleže — taky nevadí. Všechno má řešení, všechno je povolené. Hlavně že cesta ubíhá a netrpíte hlady.
Indové měli obrovskou radost, že s nimi cestují Evropané. A ještě větší radost z malého kluka. Syn se stal okamžitě atrakcí vagónu. Každý si k němu chtěl přisednout. Každý se ho chtěl dotknout. Každý mu něco nabízel. Sušené ovoce, oříšky, sladkosti. Všechno se podávalo hezky z ruky do ruky, s úsměvem a pýchou.
A my jsme asi tak první hodinku řešili zásadní otázku:
Je tu větší riziko infekce… nebo urážky z odmítnutí té projevované náklonosti?
Nakonec zvítězila důvěra. A taky fakt, že odmítat by bylo horší než riskovat. Syn to bral sportovně. Bez předsudků. Bez analýzy. Prostě přijal to či ono, baštil, občas se i s námi rozdělil a smál se. „Mami neboj, zkus to, je to moc dobrý.“
Vytrhávalo nás jen přemýšlení, kam dát nohy, když někdo chce projít? Kam dát hlavu, když si někdo lehne? Kam dát batoh, aby nezmizel? Děda to vyřešil po svém — prostě si celou dobu držel ruku na batohu a tím považoval věc za vyřízenou. Neřešil prostor. Neřešil hluk. Neřešil chaos. Jen byl. On a jeho placatice. Prý dezinfikuje 😊 Asi nemusím psát, že jsem se, pod návalem nabízeného jídla, pravidelně domáhala té dezinfekce s babičkou také.
A znovu mi došlo, jak vlastně snadné je cestování po Indii — pokud si ho sami rozumem a předsudky nekomplikujeme. Pokud nehledáme, co je špatně, ale co funguje. Pokud nesrovnáváme, ale přijímáme. Má-li někdo potřebu toto dělat v Indii, pak kde ještě ve svém životě???
Jak jsme se sunuli krajinou, měnila se i ona sama. Prach pomalu ustupoval zeleni, palmy střídaly kopce, vzduch houstl vlhkostí — a překvapivě příjemně chladl. Vlak nás nesl dál od moře a výš směrem k vysočině, k čajovým plantážím kolem Munnaru a kořením provoněným plantážím u Thekkady.
Noc byla… zvláštní. Všichni Indové vysunuli nohy do uličky a ve tmě to vypadalo jako v pojízdné márnici. Naštěstí je babička veselá kopa a svými komentáři a bujnou fantazií dokázala atmosféru nejen odlehčit, ale rovnou proměnit v grotesku. Smáli jsme se potichu, aby nás nikdo nepokáral, ale pravděpodobně by se to nestalo, Indové se rádi smějí a mají raději Evropany s tváří rozesmátou, než povýšenou….
Když vlak konečně zpomaloval, bylo ráno a i čas napovídal, že budeme vystupovat. Byli jsme unavení, upatlaní, rozesmátí — a nějak… sblížení.
Nemyslím mezi sebou. Ale s tím vším kolem. S lidmi, kteří nám bez důvodu nabízeli jídlo a projevovali po svém náklonost. S chaosem, který nás nerozčiloval, ale nesl. Se žebráky, kteří tu působili skoro jako samozvané úklidové čety světa.
A já si říkala, že jestli má Indie nějaký tajný recept, pak je to možná tenhle:
- nechat věci plynout a nebát se té dech beroucí země
- věřit, že i třetí třída indického vlaku vás může dovézt přesně tam, kam máte jet.
Protože někdy vás v životě nejdál nedoveze pohodlí, ale důvěra.
Tematické fotky z nádraží a z vlaku najdeš na FB a IG 😉 a příště vánoce ve státě Kérala – čajové plantáže kolem Munnaru a věhlasné plantáže s různým kořením v Thekkady.
