🗓️ prosinec 2007, Tiruvannamalai – Mamallapuram, Indie – Tamilnádu
Po vydatné indické snídani, která by v Evropě klidně nahradila oběd i večeři dohromady, jsem se rozhodla, že je čas posunout rodinnou zkušenost zase o kousek dál.
Nejen vidět Indii. Ale zažít ji.
A protože opravdové cestování nezačíná v klimatizovaném taxíku, nýbrž v místním autobuse, domluvila jsem se s rodiči, že jedeme na výlet „po indicku“ do malého městečka na pobřeží – Mamallapuram.
Na nádraží jsem už byla jako doma. Rodiče ještě ne. Děda si hned všiml, že zde neplatí žádná logika nástupišť, řádů a cedulí. Mamka se rozhlížela, zda jsme se náhodou neocitli uprostřed nějakého festivalu. A syn? Ten byl nadšený. Autobusy, lidé, hluk, barvy — pro něj jedno velké dobrodružství. Jen se držel křečovitě za ruku, protože i jemu došlo, že ztratit se je mnohem jednodušší, než najít ten správný autobus.
Nasedli jsme.
Vlastně… vtlačili jsme se.
Autobus se postupně, avšak velmi rychle, plnil a někdy mezi třetí zastávkou a pátým kuřetem přepravovaným v náručí došlo k zajímavému jevu.
Můj syn se stal atrakcí.
Nejdřív si ke mně a synovi na čtyřku, která je běžně velikostí pro dva dospělé Evropany, chtěl přisednout nějaký muž. Pak ještě žena a ta jasně gestikulovala, že chce sedět hned u syna. Takže si k nám (k němu) přisedla i ona. Pak projevila zájem o místo další.
Pak další – to už jsem se bránila, že jedině na klín, ale ten můj jsem měla už obsazený synem 😊
Lidé se na syna usmívali, mluvili na něj tamilsky, hladili ho po vlasech, brali ho za ruku. Jeden pán mu dokonce lehce štípnul tvářičku, jako by to byl talisman pro štěstí. Syn to vzal s neuvěřitelným klidem. Seděl rovně, pozoroval svět kolem a občas mi věnoval pohled typu: „Mami, je tohle normální?“
Ne, není.
Ale tady ano. Jsi pro ně velká atrakce. Na cizince tu občas narazí, ale bělounký klučina se jim poštěstí vidět a sáhnout si na něj, jen výjimečně. A, pro velkou radost všech, na děti si dovolí sáhnout každý.
Babička to chvíli pozorovala, pak mi pošeptala: „On jim připadá jak z jiného světa.“
A já si uvědomila, že vlastně má pravdu. Zde jsme byli my ti v menšině.
Mamallapuram – město kamene, moře a času
Mamallapuram (nebo také Mahabalipuram) je pobřežní město, které jako by zapomnělo, v jakém století se nachází. Všechno tu dýchá historií. Chrámové komplexy vytesané přímo ze skály, sochy staré více než tisíc let a oceán, který si je tu trpělivě omývá už celá staletí.
Kdysi to byl významný přístav dynastie Pallavů. Dnes je to místo, kde se setkává kámen, moře a zvláštní klid. Nic tu na vás nekřičí, ale všechno má váhu. Rozhodně velice vážně se tu tváří místní kameníci, kteří zpracovávají kámen černý jak uhel do všech možných tvarů a velikostí.
Po nalezení ubytování — které bylo… řekněme indicky funkční — jsme vyrazili k Valayankuttai Ratha.
Tyto kamenné chrámy vytesané z jednoho kusu skály patří k největším raritám jižní Indie. Každý ratha je jiný, každý má jiný tvar, jiný příběh. Jsou to vlastně kamenné sny, které někdo proměnil ve skutečnost.
Zatímco my obdivovali architekturu, syn měl jasno.
Zvířata.
Největší fascinaci u něj vyvolaly místní kozy. Ne posvátné chrámy. Ne tisícileté rytiny. Kozy. Jedna mu málem sežrala mapu, druhá ho následovala dobrých deset minut, protože si nejspíš myslela, že je její nový pastýř. Syn byl v sedmém nebi, že za ním jde jako pejsek. Ale jelikož miluje ovečky, s jednou přicestoval i z Čech, tak říkal, že za ním chodí jak ovečka. Ještě že nám nikdo nerozuměl, jelikož by se asi divil, proč ten malý kluk nerozezná kozu od ovce 😊
A pak přišel ten kámen. Obrovský balvan, který se zdánlivě vymyká všem fyzikálním zákonům. Stojí na oblé špičce, ale říká se, že ho neodvalí ani slon.
Tak jsme to zkusili.
Já.
Rodiče.
Syn.
Tlačili jsme. Smáli se. Povzbuzovali se.
Kámen zůstal.
Stál tam dál, klidný, nehnutý, jako by se bavil tím, jak se kolem něj snažíme pochopit něco, co přesahuje naše síly.
Možná je to celé symbolické.
Možná některé věci prostě nejsou k pohnutí, dokud nejsme připraveni je nechat být.
Večer jsme seděli u moře. Slunce zapadalo pomalu, vzduch byl teplý a slaný. Rodiče pozorovali jak se indické ženy „koupají“ – jsou po kolena v moři oblečené v sárí a muži daleko odvážněji skotačí ve vlnách. Syn kreslil do písku. A já jsem myslela na to, jak tenhle den byl naplněný.
A jestli se Indii něco skutečně nedá upřít, pak je to její jedinečná schopnost pracovat s lidským vnímáním reality. Nečiní tak prostřednictvím racionality, argumentů ani pouček. Nepřesvědčuje. Nevysvětluje. Spíše člověka vtahuje do situací, ve kterých se běžné kategorie — bezpečné a nebezpečné, správné a nesprávné, komfortní a nepohodlné — začnou pozvolna rozpouštět.
Z hlediska psychologie jde o silný zážitek narušení kulturních schémat. To, co jsme si přinesli jako „normální“, přestává fungovat. A místo obrany nebo kontroly přichází něco jiného: smích, údiv, lehké zmatení. Emoce, které mají v adaptačních procesech zásadní roli. Smích uvolňuje napětí, otevírá nervový systém a umožňuje učení. Právě v tomto bodě Indie symbolicky „bere člověka za ruku“ — nikoli jako učitel, ale jako průvodce zkušeností.
Příště bude další rodinné cestování a tentokrát pojedeme vlakem!
