🗓️ leden 2008 Indie/ stát Ándhrapradéš | Puttaparthi
Zdravím vás všechny a posílám do každého tolik slunce, kolik se do vás vejde.
Tady v Indii je ho pořád na rozdávání – a podle vašich zpráv doma v Česku zoufale málo. Stále se synem čekáme na příjezd mých dvou mladších sester, a tak je teď čas na vzpomínky. Dnes jednu vytahuji z šuplíku paměti – ještě s rodiči na naši cestu do ášramu v Puttaparthi.
Ten nápad vznikl nenápadně.
Babička si začala číst o Sathya Sai Babovi – muži, o kterém se mluví jako o guruovi, divotvorci, inkarnaci Boha i živém světci. Jeho hlavní ášram se jmenuje Prasanthi Nilayam – Příbytek nejvyššího míru. Už ten název zní jako místo, kde by se člověk mohl na chvíli nadechnout.
Babička mi ještě před příjezdem do Indie psala:
„Víš, co mě na tom zaujalo nejvíc? Že když se chce člověk někam posunout, musí se naučit nelpět. Na věcech, na představách, na egu. A když zjistíš, že na ničem nelpíš, pak je vlastně jedno, jestli všechno máš, nebo nemáš nic.“ A já si pomyslela: „Jojo, to jsou má aktuální témata“ 😉
A pak dodala, že má pocit, jako by ji Sai Baba „volal“.
Že se jí objevuje v myšlenkách, že ji provokuje, hecuje, dráždí její zvědavost. A že by ho chtěla zažít. Aspoň jednou. Naživo. Já volání necítila, ale třeba to ke mně přišlo přes tu mojí mámu…
Tak jsme jednoho dne, když jsme společně, já se synem a moji rodiče, cestovali už zdařile po Indii, sedli na autobus s místními a vydali se do vnitrozemí Ándhrapradéše.
Cesta byla… šílená.
Prach, vedro, drncání, hodiny ničeho. Vyprahlá krajina, sem tam strom, sem tam chýše. Silnice spíš symbolická. Měla jsem chvílemi pocit, že mi z té cesty vypadnou plomby i víra zároveň. Ještě že děda a syn jsou kliďasové vždy a všude. A pak – téměř zázrakem – se v dálce objevily domy. Život. Lidi.
Puttaparthi. Město, které působilo jako jiný svět. Nemocnice, obchody, ubytovací komplexy, proudy lidí z celé Indie i ze světa. Druhý den ráno jsme vyrazili do ášramu Prasanthi Nilayam.
Muži a ženy zvlášť – vchody oddělené.
Všechno přísně organizované. Celý areál byl obrovský, obehnaný zdí, hlídaný policií. Focení zakázáno. Všude klid, pořádek, vše krásně zdobené, honosné, různě rozprostřená meditační místa. A hlavní meditační hala – obrovský, otevřený, prodyšný svatostánek… i když to slovo tady zní skoro komicky.
Každý musel odevzdat všechny osobní věci. Dokonce i vodu. Pak nás navedli na přesná místa na zemi. Seděli jsme. Čekali. Ticho narušovaly jen větráky nad hlavami, jejich pravidelné hučení vytvářelo zvláštní vibraci. Čas se táhl.
Byla jsem unavená.
Přehřátá.
A upřímně – už jsem přemýšlela, že prostě odejdu.
A v tom se prostor lehce pohnul. Ne hlukem. Spíš vnitřním šumem. Žena vedle mě se ke mně naklonila a zašeptala:
„On jde.“
Podívala jsem se tím směrem. Skupina mužů tlačila vozík. Na něm seděl malý, kudrnatý muž v oranžovém. Sai Baba.
A tehdy se ve mně nestalo nic z toho, co jsem slyšela v příbězích jak od mamky, tak z různých příspěvků.
Necítila jsem příval energie.
Ani extázi.
Ani zázrak.
Viděla jsem unaveného, prázdného člověka.
Nevím, jaké to bylo kdysi. Ale v ten moment mi nepřišlo, že bych byla svědkem božské přítomnosti. Spíš jsem měla pocit, že sleduji bytost, na kterou se už příliš dlouho promítaly cizí očekávání.
Mamčina reakce byla ryzí a upřímná:
„Ty vogo… tak to je teda hustý.“
A pak dodala:
„Já už se z toho Sai Báby snad poseru.“
Seděla jsem tam na zemi, obklopená tisíci lidí, a v hlavě mi běžela jediná otázka:
Kde vlastně končí víra a kde začíná dav?
Neodjížděli jsme z Puttaparthi zklamaní.
Ani ale nadšení.
Odjížděli jsme bdělí.
Uvědomila jsem si, jak neuvěřitelně silná je energie místa, kde se setkají tisíce lidí se stejným očekáváním. Jak snadno se osobní prožitek rozpustí v kolektivní víře. Jak rychle člověk přestane vnímat sebe a začne se dívat očima ostatních.
Možná Sai Baba skutečně byl tím, za koho ho mnozí považovali.
Možná teď už byl jen člověkem, na kterého lidé promítli svou touhu po odpovědích.
A možná na tom vlastně vůbec nezáleží.
Protože to nejdůležitější nebylo setkání s ním.
Ale setkání se sebou samou uprostřed davu.
Puttaparthi mi neukázalo boha.
Ukázalo mi, jak snadno může člověk odevzdat vlastní vnímání, pokud se přestane ptát.
A jak důležité je zůstat v tichém kontaktu se sebou – i tam, kde všichni ostatní slyší něco jiného.
A možná právě tohle byl můj a mamky největší dar z téhle cesty.
Ne odpověď.
Ale schopnost neztratit se v davu.
Vám, kteří jste dočetli zápisek až sem, nabízím jedno zamyšlení: Kdy se při hledání duchovna přestáváme ptát – a kdy začínáme jen věřit tomu, co cítí ostatní?
