🗓️ únor 2008 → Severní Indie, Uttarpradéš, Váránasí
Město Váránasí, které je prý na světě nejdéle kontinuálně obydlené, je považováno za svaté město hinduistů, buddhistů a džinistů. Věří, že pokud zde člověk zemře, vyhne se dalším reinkarnacím a jeho duše odejde rovnou do nebe. Přáním mnoha hinduistů je, aby jejich tělo bylo zpopelněno a následně rozprášeno do posvátné řeky Gangy.
Možná i proto se často říká, že Indové vnímají smrt jinak než my. Klidněji. Smířeněji.
Ano, i já jsem na první pohled cítila určitý odstup, jakousi tichou ukázněnost v jejich prožívání ztráty.
Ale čím déle tady jsem, tím víc si všímám toho, co není na první pohled vidět. V rozhovorech s místními, v drobných gestech, v tichu mezi slovy. A dochází mi, že bolest ze ztráty je tady stejně hluboká jako kdekoliv jinde na světě. Jen má jinou podobu. Jiný rámec. Jiný způsob, jak ji unést.
Smrt blízkého člověka je i tady zlom. Třeba pro ženu znamená odchod manžela často zásadní změnu celého života. V tradičním prostředí se postavení vdovy výrazně liší od postavení vdané ženy. Viděla jsem, jak se některé ženy stále potýkají s nižším společenským postavením, se závislostí na rodině, na synech. Možná i proto nosí všechno své zlato neustále na sobě – jako jedinou jistotu, kterou mají.
Jedna věc je tedy přání odejít ze světa právě tady, ve svatém městě, obklopen rodinou a rituály.
A druhá věc je život těch, kteří zůstávají. I když jste uvědomělí a řekněme znalí, že smrt patří neoddělitelně k životu, ztráta milované, blízké osoby vás vždy otestuje. Vždy zasáhne. Vždy donutí k hlubšímu zamyšlení, proč tu vlastně jsme a co od života (tedy sebe) doopravdy chceme.
Možná právě tady, ve Váránasí, jsem si začala víc uvědomovat právě svou vlastní cestu. Že mě sem nepřivedla jen touha „odejít“, ale i něco mnohem tiššího… Smrt, která se mě dotkla doma, mě nenápadně vedla k SOBĚ. A také až sem. Do města, kde je smrt součástí každodennosti. Kde se o ní nemlčí. Kde ji lze naprosto přirozeně vnímat a přijímat jako součást nás samotných.
Viděli jsme průvod nesoucí na ramenou nosítka se zesnulým směrem k řece. Nosítka nesli pouze muži. Za nimi šli další muži a ženy kráčely až na konci. Byli jsme na západním břehu Gangy, u ghátů – kamenných schodišť vedoucích k řece, kde se odehrávají každodenní rituály.
Stáli jsme právě tam, kde probíhají kremace. Říká se, že tady hoří ohně nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně. Když si člověk uvědomí, kolik lidí v Indii žije a kolik z nich chce na konci života přijít právě sem, dává to smysl.
Neměla jsem potřebu synovi zakazovat dívat se. Na to, jak rodiny zacházejí s těly, jak nejstarší syn zapaluje hranici. Jen jsem cítila potřebu mu věci vysvětlovat.
Proč se těla v ohni hýbou.
Proč z nich někdy vystříkne voda.
Proč na ně sypou bílý prášek, aby lépe shořela.
Proč je důležité, aby shořela úplně – aby v řece neplavaly zbytky kostí nebo těl.
Stáli jsme tam a mlčky sledovali ten zvláštní, silný koloběh života a smrti.
A najednou Maki říká: „Hele, mně to vlastně nevadí tady stát… ale je mi nepříjemný, že na nás padá ten popel.“
Podívala jsem se kolem sebe.
A opravdu. Díky větru vanoucím naším směrem, jsme měli ve vlasech jemný bílý prach.
Možná byl čas jít o kus dál.
Celé pobřeží Gangy je zvláštní svět sám pro sebe. Na jedné straně kremace, na druhé lidé, kteří se koupou, perou prádlo, modlí se, žijí své obyčejné dny. A mezi tím vším proudí řeka, která všechno spojuje.
Procházeli jsme podél ghátů, občas nás vytrhl nějaký prodejce nabízející jídlo. Neměli jsme na něj ani pomyšlení.
Až jedna mladá Indka nás přiměla zastavit.
Koupili jsme si od ní malou rituální misku s květinou.
Pak jsme si pronajali loďku a nechali ji unášet proudem Gangy.
Každý z nás do ní vložil tichou myšlenku.
Poslali jsme ji Zdendovi.
S vědomím, že odešel daleko odsud, rychle a nečekaně.
Ale třeba… možná… i tady, na řece Ganze, k němu ta myšlenka nějak doputuje.
Na závěr bych k tomu všemu chtěla přidat ještě jednu tichou myšlenku.
Pokud máte kolem sebe své blízké – rodiče, prarodiče, sourozence, přátele, kolegy, sousedy… zkuste se na chvíli zastavit. Vnímat tu obyčejnou, a přitom vzácnou skutečnost, že tam pořád jsou.
Máte možnost jim říct, co pro vás znamenají, projevit to opravdu důležité.
Máte šanci dát najevo lásku, vděčnost, blízkost.
Máte čas – nebo alespoň pocit, že ho máte.
A právě v tom je možná to největší kouzlo i největší křehkost.
Protože i když se říká, že čas neexistuje, někdy nás od sebe dělí jen jeho nepatrný, neviditelný kousek.
A ten může rozhodnout o tom, jestli to ještě stihneme… nebo už ne.
