🗓️ leden 2008 Indie/Kérala | Varkala → Kovalam → Ponmudi → Kanniyakumari
Odjížděli jsme z Varkaly a naše další kroky vedly ještě více na jih Kéraly, do Kovalamu – místa, které dnes znají hlavně cestovatelé, ale které leží jen kousek od Thiruvananthapuramu, původního královského města Travankóru. Už samotný název zní jako z pohádky a vlastně… ono to město pohádkové trochu je. Paláce, chrámy, historie a pocit, že tady se Indie kdysi psala trochu jinak. Život zde dřívější velké královské rodiny dává tomuto místu důstojnost a okázalost.
Kovalam je přímořské letovisko, které má tři známé pláže, každou s trochu jinou náladou. Jedna je klidná, druhá živá a třetí… ta je prostě indická se vším všudy. Rybářské sítě, lodě, psi, děti, vůně moře a spoustu lidí. Nic uhlazeného. Nic přehnaného. Přesně tak zažít kulturní konfrontaci.
Protože jsme byli pořád v cestovatelském módu, nemohli jsme vynechat v Thiruvananthapuramu místní tržiště. A to je kapitola sama pro sebe. Tržiště, kde koupíte všechno. Opravdu všechno. Od čerstvých ryb, zeleniny a ovoce, přes plastové kýble, hrnce, látky, oblečení, sandály… až po zlato. Spoustu zlata.
Velká zlatnictví v Indii mě fascinují dodnes. Výlohy plné těžkých náhrdelníků, náramků, prstenů. A ceny? Překvapivě „příznivé“. Tedy z pohledu Evropana, který neví, že zlato tu není luxus, ale společenská povinnost. A tak jsem byla opakovaně konfrontována otázkami typu:
„Proč nemáš žádné zlato?“
„Jsi chudá?“
„Tvůj muž ti nic nekoupil?“
Vysvětlovat, že jsem si před cestou těch pár kousků zlata sundala, aby mě nikdo nepřepadl, bylo zbytečné. Tady to znělo jako přiznání společenského selhání. Paradox Indie. Bez zlata jsem podezřelá. Se zlatem mám, jako žena, alespoň nějakou hodnotu. Tak jsem si to uložila do paměti: příště sem pojedu normálně se zlatými šperky, a tak budu více v bezpečí a vážnosti ostatních žen.
Z Kovalamu jsme si udělali výlet do horské stanice Ponmudi. To místo je jako jiný svět. Klid, chladnější vzduch, zelené kopce, serpentinové silnice a pocit, že plíce si konečně oddechnou od vlhka a horka u moře. Procházka tam byla balzámem nejen pro tělo, ale i pro hlavu. Rodiče si libovali, syn běhal a já si říkala, jak krásně kontrastní ta Indie je – moře i hory, chudoba i velké bohatství.
A pak přišel přesun do Tamilnádu, na úplný jih Indie, do i. Místa, kde se setkávají hned tři moře:
Arabské moře, Bengálský záliv a Indický oceán.
Stát na místě, kde se potkávají vody z různých směrů světa, bylo pro mě symbolické. Přesně v duchu celého toho roku. Tolik proudů. Tolik změn. Tolik setkání.
Po návratu zpět ke Kovalamu se náš společný rodinný čas chýlil ke konci. Rodiče se připravovali na odlet z mezinárodního letiště Trivandrum (Thiruvananthapuram International Airport), které je jen kousek od Kovalamu. Loučení bylo srdečné. Bez slz. Bez dramatu. Věděla jsem, že tohle cestování nám všem něco dalo. A že se to bude ještě dlouho rozbalovat… Rodiče odletěli, syn zůstal v Indii se mnou.
Teď čekáme na příjezd mých dvou sester. Ano, další posila na cestování. Další dávka smíchu, chaosu v této jiné kultuře, další dávka radosti. Ríša je už naprosto regulérní indický cestovatel, přesto stále žák čtvrté třídy. Úkoly do školy píše kdekoliv. Diktát v restauraci, psaní zadaných úkolů v autobuse, počítání na zemi pokoje. Já po čtyřech hodinách jízdy busem padám únavou a on mě povzbuzuje, že přece teď je ideální čas na školu. Tak nevím… po kom ten kluk je 😉 Je zkrátka úžasný!
Mamka mi po návratu do Čech psala, že má šok. Že se nemůže vzpamatovat z návratu do toho úplného ticha, čistoty a šedi, která prý je všudypřítomná. Že si opakuje: nemám jíst rukama, nemám se zouvat před vstupem do obchodu, nemám se stále na všechny usmívat, protože vážně na to lidi v ČR v období mrazu a sněhu nejsou zvyklí.
Já se směju, protože mám pocit, že můj a synův šok bude ještě větší. Ríša už teď tvrdí, že doma bude jíst zásadně rukama, protože je to praktičtější. Že zbytky jídla se přece hází z okna, protože je někdo (ideálně nějaká kráva) sežere. A že je to celé vlastně ekologické.
Jak vidíte, veselo je tu dost. A to mají dorazit mé dvě mladší sestry. Ty se zatím smějí historkám z doslechu od rodičů. Možná jen vzdáleně tuší, co je čeká. Ale realita Indie se nedá předat slovy, ani písemně. Protože Indie se nezažívá vyprávěním, nebo čtením. Indie se musí prožít na vlastní kůži.
A kamarádi a přátelé, ještě nejsme na konci cesty. Čeká nás (mě, syna a mé dvě sestry) severní Indie🌍A já se na to moc těším.
