🗓️ březen 2008 → tentokrát však Srí Lanka, Dalhousie Adam’s Peak.
Nebo taky „Svatá stopa“. Hora vysoká 2 243 metrů, která je jedním z nejposvátnějších míst na světě. Uctívají ji buddhisté, hinduisté, muslimové i křesťané. Každý v ní vidí něco svého. Buddhova stopa. Šivova stopa. Adamova stopa.
A já?
Sice se primárně neřadím ani do jedné skupiny, ale proces, kterým po smrti svého partnera procházím, mě postupně natolik zjemňuje a mění mé chápání a vnímání světa, života a smrti, že zkrátka mám takovou vnitřní potřebu vylézt na vrchol této hory, že jsme se dokonce se sestrou a synem rozhodli, že na samém vršku přespíme.
Upřímně?
Budeme rádi, když tam vůbec vylezeme. Průvodce totiž uváděl nějakých… 5 200 až 5 500 schodů.
Ano. Schodů.
Ne kilometrů. Schodů.
Z Kandy jsme nasedli do autobusu a vydali se směrem k vesnici Dalhousie, odkud se výšlap začíná.
Hledání autobusu? Na Srí Lance úplně stejné jako v Indii. Stačí nahlas volat název destinace a být dostatečně… bílý. 😊
Lidé vás začnou sledovat, ukazovat, mávat… a nakonec vás někdo dovede přesně tam, kam potřebujete. Jednoduchý systém. Funkční.
Ubytování jsme našli hned. A dostali jsme i bochník chleba. Ano, byl to takový ten „toustový typ“, ale po měsících indického jídla to byla skoro slavnost. Snědli jsme ho celý. Na posezení. Po kouskách. Jako bábovku.
Přeprali jsme pár věcí, které jsme považovali za důležité (což je v tu chvíli vždy relativní pojem) a rozvěsili je na keře. Takže sušení proběhlo klasicky „po indicko-lankovsku“.
Slunce, keře a vítr. Hotovo.
Většina poutníků vyráží na vrchol v noci, kolem druhé ráno, aby stihli východ slunce. My jsme se rozhodli jít jinak. Vyrazili jsme už večer.
Cesta byla ze začátku skoro… příjemná. Všude čajovníky. Ty krásné bonsaje. Schody osvětlené, kolem stánky s jídlem, čaj, placky, oříšky, rýže. Taková malá pouť. Říkali jsme si: „Tohle zvládneme v pohodě.“
No… samozřejmě.
Pak se setmělo. A přišel déšť. Ne žádný dramatický liják. Spíš takový vytrvalý, tichý déšť, který vás pomalu, ale jistě promočí skrz naskrz. A do toho vítr. A zima.
A schody!
Ty schody byly… nepopsatelné. Každý jiný. Každý originál. Žádná pravidelnost, žádný rytmus. Jen krok za krokem výš a výš. Po pěti hodinách jsme byli mokří, unavení a upřímně… dost demotivovaní.
A pak přišel moment, kdy jsme věděli. Dál to nepůjde. Syn byl vyčerpaný. My taky. Tma, vítr, zima, baterky na konci sil.
Sedli jsme si do nejbližšího přístřešku – spíš takového improvizovaného stánku – a začali se smiřovat s tím, že to otočíme dolů.
