🗓️ leden 2008 – Indie – Kérala | Marari – Varkala
Hned v novém roce jsme opustili klidné pláže Marari. Opět jsme nastoupili celá rodina do vlaku a nechali se unášet na jih Kéraly – do místa, o kterém se všude v cestopisech píše. Do Varkaly.
Varkala není místo, kam se přijíždí něco dokazovat.
Není to destinace výkonu ani sbírání zážitků.
Je to místo, kde se člověk automaticky rozzáří.
Varkala je zvláštní tím, že je jedním z mála míst v Indii, kde moře naráží přímo do útesu.
A možná právě proto tady lidé tak často přemýšlí o životě.
O koncích.
O nových začátcích.
Podél útesu se vine stezka. Z jedné strany kavárny, malé obchůdky, stánky s oblečením z celé Indie, Nepálu i Tibetu. Barvy, látky, šperky, vůně kadidla a koření. Z druhé strany sráz, hluboko pod vámi pláž a nekonečné moře. Lidé tu sedí dlouho. Dívají se. Mlčí. Píšou. Čtou. Dýchají. Nikdo nikam nespěchá, protože tady by to ani nedávalo smysl.
Poprvé jsem stála na okraji útesu a dívala se dolů na Arabské moře. Vlny narážely do skály s pravidelností, která uklidňuje víc než jakákoliv meditace. Slunce se pomalu sunulo k obzoru a barvilo moře do odstínů, které ani nemám pojmenované.
Ráno jsem vstávala brzy. Pláž dole byla téměř prázdná. Jen pár rybářů, kteří vytahovali sítě, a několik jogínů, kteří zdravili slunce. Všechno se dělo pomalu a s respektem – k moři, k tělu, ke dni, který teprve začínal.
Ve Varkale jsem si znovu uvědomila, jak málo vlastně člověk potřebuje.
Stín.
Vodu.
Něco jednoduchého k jídlu.
A pocit, že může jen být.
Tady se smutek nemaskuje. Ani radost. Všechno má své místo. Možná proto je Varkala vyhledávaná i jako místo posledního rozloučení. Indové sem přivážejí popel svých blízkých, aby ho odevzdali moři. Smrt tu není tabu. Je přirozenou součástí kruhu. A tím, že je přijatá, přestává tolik bolet.
Jóga se tu necvičí proto, aby byla vidět.
Nikdo nepotřebuje dokonalou ásanu ani fotografii na památku. Jóga tu prostě je – rozprostřená mezi ranním sluncem, dechem a mořem pod útesem.
Instruktoři mluvili málo.
„Dýchej.“
„Zůstaň.“
„Nevadí, že se ti nedaří.“
Poprvé jsem pochopila, že jóga není o těle, ale o svolení. O svolení být přesně tam, kde jsem. Bez snahy se zlepšovat. Bez tlaku být duchovní.
Z Varkaly jsme podnikli i několik výletů. Jeden z nich vedl do malého Kaveri Elephant Parku. Sloni, na kterých se dalo svézt, další celkem běžná zvířata… ale paradoxně největší radost měl syn z obyčejných oveček. Možná proto, že do Indie si jednu plyšovou přivezl 😊
A pak přišel výlet, o kterém jsem tehdy ještě netušila, jak hluboko se mi zapíše pod kůži.
Jatayu Nature Park.
Když jsme se doplácali pěšky nahoru, ležel tam. Obrovský kamenný pták. Jatayu. Zraněný. Bez jednoho křídla. Nevztyčený k nebi, ale rozprostřený na skále, jako by se už nesnažil nic dokazovat.
Legenda říká, že Jatayu bojoval s démonem Rávanou, aby zachránil Sítu. Věděl, že nemůže vyhrát. Přesto se postavil. Přesto se zvedl. A přesto zaplatil nejvyšší cenu.
Stála jsem tam a najednou jsem věděla, že se nedívám na příběh z eposů.
Dívám se na odvahu, která není odměněna vítězstvím.
Na lásku, která nepřežila.
Na čin, který neměl šťastný konec – a přesto měl hluboký smysl.
V tichu se mi vybavil Zdenda. Ne jako tragédie. Ale jako někdo, kdo miloval naplno, žil naplno a odešel příliš brzy. Jako někdo, kdo tu není – a přesto tu zůstává ve všem, co po něm zůstalo ve mně.
Jatayu neleží poražený.
Leží vyčerpaný.
Jako ten, kdo dal všechno, co měl.
A možná právě proto je tak silným symbolem. Neoslavuje vítěze. Oslavuje ty, kteří se postavili bolesti, i když věděli, že je to může zlomit.
Cestou dolů jsem přemýšlela, že některé ztráty nejsou o tom, co nám bylo vzato. Jsou o tom, co v nás zůstalo. „Některá místa nemluví. A přesto řeknou mnoho.“
Když jsme odjížděli z Varkaly, neměla jsem potřebu se loučit. Věděla jsem, že některá místa si člověk nenese ve fotkách, ale v srdci. A že Varkala bude jedním z nich.
