🗓️ listopad 2007, Chidambaram, Indie
Chidambaram — město, které žije tancem
Po rituálu jsme bloudily městem. Chidambaram není krásné v evropském slova smyslu. Je prašné, hlučné, přeplněné — a každý metr ulice je jiný.
Ale má duši.
Staré barevné domy, lidé posedávající na ulicích, ženy s rituálními věcmi, všude spoustu květin navlečených do věnců, rikši, auta, krávy a mezi tím vším vůně kurkumy, smažených samos a oleje z chrámových lamp. Chaos a posvátno tu stojí vedle sebe jako dva staré přátelé, kteří už dávno vědí, že se vlastně doplňují.
A nad tím vším příběh Šivova tance — kosmického pohybu, který udržuje svět v rovnováze. Něco z toho tance jsem cítila i já. V sobě. I když tehdy jsem tomu ještě nerozuměla.
Moje první púdža: Rituál, který prý otevírá přesně to, co má
Po silném prožitku s oním náhodně projíždějícím guruem mě Štěpa vzala ještě na jedno tiché místo v chrámu Sabhanayaka — na moji vůbec první púdžu.
Púdža v Indii není modlitba.
Není to prosba.
Je to spíš osobní, tiché setkání s tím, co člověk neumí pojmenovat, ale cítí to.
Něco jako jemný dialog mezi člověkem a božstvím, moment, kdy zkoušíte být upřímní k sobě i k tomu, co vás přesahuje.
Je to rituál očištění, poděkování a odevzdání — a zároveň je lehce dětský a hravý. Darujete Bohům kokos, ovoce, květy. Jako byste se ptali:
„Co by vám dnes asi udělalo radost?“
Koupily jsme kokos, banány, věnec květů a malý chrámový „podpalovač“. A pak mě Štěpa vedla krok za krokem, jako by to dělala odjakživa:
„Teď se na chvilku zavři do sebe.
Najdi v sobě klid.
A až budeš připravená, udeř tím kokosem jednou ranou a rozbij ho.“
„Jasně,“ říkám. Ale v hlavě mi jen zní: Jednou ranou?!
Samozřejmě, že se mi to nepovedlo. Kokos praskl až na třetí pokus.
A my se smály jako dvě malé holky, které právě udělaly něco zakázaného.
Když jsem z tvrdých hluchých půlek udělala dvě čisté bílé misky, ozdobila jsem je květy, zapálily jsme oheň a nechaly ho tiše dohořet. Zbytek květů jsem později rozházela po chrámu — každému bohu malý květ jako poděkování za všechno, co život přináší. Nejen to komplikované, těžké a bolavé, ale i to hravé, pokorné, jednoduché.
Púdža má otevřít to, co je připravené. Ne to, co si člověk vymyslí.
A něco ve mně se ten den opravdu začalo otevírat….
Večer, kdy jsem pochopila, že nebojuji s nemocí, ale sama se sebou
Večer, když jsem ležela v našem „luxusním“ hotelovém pokoji, cítila jsem chrám ještě ve vlasech. Vůně květů, zbytky popela na kůži, zvuky bubnů, barvy, doteky, světlo… všechno se mi honilo hlavou — a zároveň mě bolela hlava i krk tak silně, že jsem si byla jistá, že na mě něco leze.
Byla jsem připravená tu „nemoc“ přijmout. Dokonce s láskou.
Když přišla Štěpa, jen se na mě podívala a povídá:
„Ve tobě bojuje ego.“
„Sakra! Jaké ego?“ bránila jsem se.
A ona klidně:
„To, které ti dovolí se litovat. To, které tě nepustí k myšlence, že můžeš být šťastná. Kdybych umřela já, přála bych si, aby byl ten, koho miluju, šťastný dál. A ty by sis to přála taky pro Zdendu. Ale sama sobě to nedovolíš.“
Tichounce jsem koukala na zem, houpavě seděla na posteli.
Věděla jsem, že má pravdu.
Otevřela jsem se všemu… ale čekala jsem jen to špatné. Nikdy mě nenapadlo, že by ke mně mohlo přijít i něco dobrého. Moje ego mě drželo v představě, že po tom všem už můžu žít jen v bolesti. A nejlépe napořád.
Když Štěpa odešla, seděla jsem na té posteli ještě dlouho ve tmě.
A cítila jsem, že je čas přestat se litovat. Ukončit tu vnitřní tryznu.
Čas opět ŽÍT!
Je čas vrátit se zpátky k hoře — a něco s tím egem (tedy se mnou) konečně udělat.
Ina
