Nahý sadhu pod stromem, džungle na střeše a pokoj s výhledem do nitra

🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🌱 Den ticha, pozorování a zvláštního klidu. Jako kdyby svět zpomalil jen kvůli mně.

Je další ráno a já si řekla, že dnes nikam nepůjdu.
Žádný chrám, žádný trh, žádné lidi. Jen já, pokoj, zápisník, šálek čaje a mnoho, mnoho vzpomínek.
Ale jak už to v Indii bývá – i nehybnost je plná pohybu.

Někde v knize jsem četla, že je skvělé trénovat roli pozorovatele. Ale pozorovat se, když nic „neděláš“, je asi o to těžší. Nevím, zda jste to někdy zkoušeli? Zkuste 😊 Vědomě dávat pozornost jen a jen sobě.

Takže sedím na malé terase.
Dole si hrají děti, někde v dálce troubí vše co má klakson, z ášramu se nese tichý zpěv.
A nad tím vším – ptáci.
Takový druh svobody, který je slyšet jen v Indii.

Pomalu si uvědomuji, že okolní svět mizí….

Ale ty myšlenky! Šmariá!

Rvou se do hlavy, z toho slzy do očí a můžu si vybrat? Kde je teď ta „svoboda“!

Chtěla jsem tohle všechno? Ne.

A kdyby to jen trochu šlo, udělám cokoliv, abych já byla se Zdendou a on se mnou…..

Svoboda?

Ne.

Život a smrt, ruku v ruce. Tak jako láska a prázdnota….. Láska, skrze kterou jsem dýchala plnými doušky. Prázdnota – ta, která teď zabíjí při každém nádechu.

Dívala jsem se na opuštěný dům naproti.
Z jeho střechy rostly stromy. Doslova.
Pravé keře a stromy, s listy, co se hýbaly ve větru.
Když dlouho neuklízíš střechu, Indie si ji vezme zpět.
Nevím proč, ale ta džungle na betonu mě dojala.
Jako by mi ukazovala, že i z tvrdosti může vyrůst život.

A pak přišel  nahý sadhu. Bez hněvu. Bez slov.

Později jsem zahlédla muže přicházejícího po cestě.
Starý, vyzáblý, téměř nahý. Jen šňůrka kolem pasu.
Šel pomalu, zastavil se pod větvemi toho jednoho stromu. Sedl si.
A prostě tam byl. Zcela bdělá přítomnost.

Nekázal. Neučil.
Jen se díval do prázdna tak klidně, až mě to zabolelo.

V tom pohledu bylo víc moudrosti, než v celé knihovně.

Jak bych toužila mít tento klid. V sobě, v očích, v duši i na srdci. Nikdo vlastně neví, jak moc se uvnitř trápím. Jak hodně jsem rozbitá.

Abych netrápila svého syna, svou rodinu a přátele mou ztrátou, nemluvila jsem o mé bolesti. O tom, co prožívám. Žádné léky, psychiatr. Jen silná vůle ustát nějak tu smrt – alespoň do odjezdu. Sem do Indie. Sem, do místa, kde se prý tyto rány života v milosti rozpouští.

Snad.

Možná.

A možná taky ne.

Dnes jsem si napsala do deníku: „Nevím, jestli jdu správně. Ale vím, že jdu. Že zatím žiju., jak nejlíp v tuto chvíli umím.“

Večer jsem si udělala čaj z nové směsi, co voněla po skořici a pepři.
Zahalila jsem se do šálu, který už trochu „voní“ Indií.
A jen seděla.
Nebylo třeba nic psát. Jen stíhat myšlenky.

Děkuji, že mě sleduješ a čteš mé autentické zážitky, které jsou psány před 18-ti lety z mého pobytu v Indii. Že postupně jdeš se mou cestu proměny, možná i částečně prožíváš jednotlivé dny zpětně tak, jako já. Mohu Ti tedy slíbit, že tak, jak je indická kuchyně plná různého koření, tak i mé zápisky budou občas velmi kořeněné 😉

A pokud chceš, sdílej dál zápisky dle tvého uvážení a pomoz mi inspirovat ostatní lidi, kteří také právě procházejí svým nejtěžším obdobím ve svém životě.

Děkuji za Tvou empatii, za projev lidství 🫶 Ina

🧭 Už v neděli tě čeká den 12 – s prvním výšlapem na Arunachalu a potem, který stéká až do duše.