Den 1: Tak jsem v Indii. A zatím jsem se neztratila.
🗓️ 25. října 2007, Tiruvannamalai, Tamil Nadu
✈️ Přílet do Indie, první kulturní šok a zasloužená „kydaná“ večeře
Začátek cesty – napůl s klidem, napůl s panikou
Ahoj rodino, kamarádi a přátelé,
jak jsem slíbila, hlásím se z Indie. Dnes to oficiálně začíná. Po dlouhém plácání se po letištích a v letadlech jsem konečně tady – v zemi, která mi má asi změnit život. Zatím mě hlavně pořádně vykolejila.
Letiště jsem zvládla celkem v pohodě – i přestupy. Jen v posledním letadle už bylo jasné, že opouštím známý svět: poměr barvy pleti se definitivně překlopil, a mně došlo, že už není návratu.
Přistála jsem v Madrasu (dnešní Chennai), kde – k mému ohromnému překvapení a úlevě – opravdu čekal domluvený řidič z Ramana ashramu. Naložil mě do taxi a vezl zhruba dvě a půl hodiny směrem k Tiruvannamalai. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat už doma: zařídit si ubytování a jídlo na první týden. To mi dalo čas nadechnout se – a hlavně nezačít panikařit hned po výstupu z letadla. Což byl reálný scénář, když jsem opustila útočiště letištní haly.
První dojem z Indie? Vyděšení. Ale pokojík mám.
Zatím jsem ve fázi, kdy se neumím přestat divit a šíleně se bojím úplně všeho – hluku, lidí, živočichů i pulsujícího života kolem. Ale mám svůj pokojík. A ten je teď moje bezpečná základna. Ne že bych tu chtěla zůstat zavřená věčně, ale po dnešním dni jsem za něj opravdu vděčná. Malý, skromný s vůní starého dřeva. Jena postel, police vystavěné ve zdi, malé okénko s velkou petlicí. Dvoje dveře. Jedny vstupní, při otevření drhnoucí o roh postele a druhé….jejda, díra do podlahy a vodovodní kohoutek. bez umyvadla ale s velkým kbelíkem. Teplou vodu jsem ani nečekala.
Poprvé indická večeře v ashramu: list, voda a žádný příbor
Také jsem zvládla i hromadnou večeři v ashramu. A to je zážitek, který se jen tak nezapomíná.
Sedí se na zemi, přede mnou velký zelený banánový list místo talíře. Vedle stojí plecháček s vodou – ten není na pití, jak jsem si původně myslela, ale na opláchnutí toho listu. Jenže to mi nikdo neřekl. Takže jsem si list neumyla. Místní obchází a kydají ze stoje jídlo na ten list. I přišel místňák, kouká na můj suchý „talíř“. Něco říká, mává nade mnou naběračkou a já nic. Nastalo ticho. Chlapík s naběračkou na mě kouká. Já na něj taky. Půl minuty jsme se jen pozorovali. On v ruce naběračku, já prázdný a suchý, list. A pak se záchranné akce ujal cizinec sedící vedle mě – vzal svůj plecháček a vodu prostě polil svůj i můj list. Tímto skvělým gestem však zlil i mě. Nu co. Hlavně že jsem tím získala právo na příděl– kydnutá večeře může začít!
Jí se pravou rukou. Jenom pravou!
Jasně – příbor tu nehrozí. Jí se pravou rukou. Leva je totiž „špinavá“ – ta, kterou se myjí jiné části těla než pusa. A tak se patláte v jídle tou pravou rukou, rýži i omáčku honíte po tom listě. A jasně že jsem během jezení zjistila, že už mám co prát – nejen oblečení, ale i tašku přes rameno.
Odcházím z první společné večeře špinavá až za ušima, ale co? Nepůjdu spát hladová a to je celkem fajn.
Bobřík mlčení – držený od Prahy
Další poznatek: všichni, jako že VŠICHNI zde mluví anglicky. Ale takovou jinak znějící angličtinou, z které nerozumím vůbec ničemu. Proto, anglicky zatím nemluvím. Teda až na YES a NO. Takže technicky vzato držím bobříka mlčení. Komunikace nulová, ale pozorování na maximum.
Na závěr dne shrnutí: pořád jsem tady
✔️ Do Indie jsem dorazila.
✔️ Neztratila jsem se.
✔️ Večeři jsem ulovila, byť až po polití a umazání se.
✔️ A i když se bojím, zůstávám.
Je to zvláštní země. Všechno je tu jiné – lidi, hluk, pachy, zvyky. A já tu zatím nejsem vůbec v klidu, ale jsem naživu.
Další zprávy zítra.
Mějte se, posílám objetí všem, kdo o ni stojí.
Ina
