🗓️ prosinec 2007 Indie → vysočina Kérala / čajové plantáže Munnaru & kořením provoněný Thekkady
A my – já, můj syn a moji rodiče – jsme v Indii.
Konkrétně ve státě Kérala, který je často označován za jednu z nejvzdělanějších a nejvyspělejších částí celé země. A je to znát hned na první pohled. Nejen čísly a statistikami, ale atmosférou.
Tady se po silnicích netoulají krávy.
Lidé jsou klidní, chtějí si povídat na různá světová témata. Úplně vás to ohromí.
A několikrát se nám dokonce stalo něco, co by v Evropě znělo téměř neuvěřitelně – přišel k nám místní člověk, usmál se, poděkoval nám za to, že jsme navštívili jeho zemi… a popřál nám hezký pobyt.
Jen tak.
Bez očekávání.
Z lidskosti.
🌿 Cesta do Munnaru: když se hory rozhodnou prověřit nervy
Na vysočinu do Munnaru jsme se vydali místním autobusem.
Z pohledu Evropana zážitek téměř adrenalinový.
Silnice se kroutila jako had.
Zatáčka střídala zatáčku.
Provoz byl hustý a řidič měl očividně vlastní představu o fyzikálních zákonech.
Děda seděl u okna s výhledem na silnici a celou cestu neviditelně pomáhal řidiči brzdit – pravou nohou zapřenou do podlahy, levou o stěnu autobusu.
Babička se mnou bojovala s odstředivými silami a vlastním žaludkem.
A syn? Ten si to užíval jako horskou dráhu. Smál se, sledoval krajinu a byl absolutně v přítomném okamžiku.
Munnar nás přivítal zelení.
Čajovníky kam jen oko dohlédne.
Krajina vypadala jako nekonečný koberec drobných, dokonale střižených keříků – skoro jako bonsaje rozprostřené po kopcích.
Čaj tu není jen plodina.
Je to životní rytmus.
Historie.
Obživa celých generací.
Po ubytování jsme se procházeli mezi plantážemi, pozorovali sběračky čaje s koši na zádech, obdivovali jejich lehkost a přesnost. V centru města se prodával čaj z místních továren – v krásných baleních, vonící dálkami a deštěm. Všechno tu bylo dynamické, pulsující, živelné.
🌶️ Thekkady: kde voní celý svět
Z Munnaru jsme se přesunuli do Thekkady – místa, které je synonymem pro koření.
Pepř. Kardamom. Skořice. Hřebíček. Muškátový oříšek. Vanilka.
Plantáže se táhly do všech stran a vzduch byl doslova prosycen vůněmi. Stačilo se nadechnout a člověk měl pocit, že stojí uprostřed světové kuchyně.
Kromě koření se tu pěstuje i káva a místní specialitou jsou smažené banánové lupínky, které se tu vyrábějí snad pro celou jižní Indii. Jdete po ulici a všechno voní, křupe, září barvami. Smysly nemají šanci odpočívat.
🎄 Vánoce po indicku – a máma v hlavní roli
Jak si tak užíváme to příjemné klima, přišlo jedno ráno…a babička se najednou dojatě usmála a řekla:
„Tak dneska jsou Vánoce.“
Nevím, kde ta moje máma bere sílu.
Nevím, jak to všechno dokáže.
Ale v tu chvíli vytáhla z batohu malou vánoční ozdobu přivezenou z Čech – a svět se na okamžik zastavil.
Hned po snídani začala plánovat štědrovečerní večeři.
Domácí salát po indicku. Brambory, rajčata, papriky, cibuli, lusky a jinou divnou zeleninu. A druhý z různého ovoce, kde základem byla papája, tři druhy banánů, ananas, mango…..barevná nádhera! Mě se synem vyslala „lovit“ po ulici přílohy – smažené, pečené, cokoliv, co ulice nabídne.
A večer… večer z batohu vytáhla drobné dárky, které po cestě postupně nakupovala. Nenápadně. S předstihem. S láskou.
Dívala jsem se na ni a najednou jsem ji neviděla jen jako svou mámu.
Viděla jsem ženu, která má v sobě zvláštní, nezlomnou sílu. Ne tu okázalou. Ale tu, která drží věci pohromadě, aniž by o tom mluvila. Ženu, která dokáže být oporou, aniž by si o ni řekla. Která myslí na ostatní dřív, než si vůbec uvědomí vlastní únavu.
Viděla jsem někoho, kdo dokáže vytvořit domov kdekoliv — klidně tisíce kilometrů od domova, uprostřed indické vysočiny, mezi čajovníky, kořením a úplně jiným rytmem světa.
Ten rok byl těžký.
Byl to první rok bez Zdendy. Rok, kdy se ztráta pořád ještě ozývala v každém tichu. A Vánoce… ty k tomu patřily možná až bolestně přesně. Všechno se s nimi pojilo. Vzpomínky, očekávání, to, co už nikdy nebude stejné.
A přesto — když se dívám zpětně — tam nebyl smutek, který by mě paralyzoval a dusil. Byla tam silná a něžná vzpomínka. Bylo tam přijetí.
V ten štědrovečerní čas tam byla hlavně obrovská vděčnost, že jsme spolu a že se pořád dá sedět u jednoho stolu s rodinou, i když je to stůl provizorní a svět kolem úplně jiný.
Nevím, kde moje máma bere tolik síly dávat.
Nevím, odkud se v ní bere ta schopnost podržet ostatní, i když sama nese víc, než by musela.
Ale vím jedno jistě — jednou, JEDNOU mi bude chybět způsobem, který se nedá popsat slovy.
A tak tenhle zápisek díků patří hlavně jí.
Za lásku, která se neptá. Za podporu, která nemá hranic.
Za schopnost držet dceři svět pohromadě, i když se jí zdá, že se definitivně rozpadá.
Děkuju, mami. 💛
