Arunáchala. Hora, co mě bolela, ale přijala
🗓️listopad, Tiruvannamalai, Indie
⛰️ Výšlap, pot a utrpení. A dotek, který nevidíš, ale cítíš napořád.
Dnes jsem se vydala nahoru. Sama na posvátnou Arunáchalu.
První můj pokus byl pořádný výprask! Hora mě nepustila nahahoru! Ano, většinou poutníci chodí okolo hory, převážně za úplňku. To mě zatím nepřitahovalo tolik, jako dosáhnout jejího vrcholu a rozhlédnout se po okolí.
Bylo jasné, že ta hora mě volala už několik dní a dnes jsem si řekla – jdu. Pro ty, kdo ještě o tomto „kopci“ nic neslyšeli… ARUNÁČALA je posvátná hora v Jižní Indii, která je považována za vtělení absolutna, vtělení Boha ŠIVY. Na úpatí této hory žil velký duchovní učitel Ramana Maharši a hora je jedno z pěti hlavních posvátných míst Shaiva v jižní Indii. Šivův chrám Arunáčálesvara se nachází na úpatí kopce – o něm ale jindy.
Horko. Ticho. Kameny. A já.
Cesta nahoru není značená. Jen kameny, prach, keře a občas schody, které tam někdo kdysi udělal z lásky nebo zoufalství. Není se čemu divit, že první pokus dostat se na její „TOP“ (vrchol) se mi nepodařila.
Slunce mi pálilo do zad, pot mi stékal až k pasu, občas jsem zakopla. Bolelo to, až až se mi chtělo brečet. Ale NE! Dneska tady buď vypustím duši, nebo se vypařím, nebo já nevím co ještě! Ale dneska to nevzdám. Snad poprvé od Zdenkovi smrti se ve mně něco kouslo. Ani nevím zda chuť právě tady a teď vypustit mou duši a být osvobozena od té tíhy. Zátěže, co mi způsobila jeho smrt. Nebo se probublalo napovrch mé EGO a nechtělo opět utrpět porážku nezdarem. Sejít zase dolů celá zakrvácená, špinavá a potlučená od větví a kamenů.
NE. DNESKA má vnitřní síla měla převahu. Bolelo to, ale šla jsem.
Zpomalíš. Protože nemáš na výběr.
Přestaneš vnímat čas. Přestaneš kontrolovat.
Jen dýcháš a jdeš. Tady a teď.
A i když nadáváš v duchu, občas i nahlas – cítíš, že s každým krokem jsi blíž. Ne k vrcholu, ale k sobě. Prožíváš bolest, ALE SAKRA NĚCO PROŽÍVÁŠ!
Na vrcholu jsem si sedla.
Ne proto, že bych chtěla, ale protože už nešlo kam jít dál.
Pode mnou se rozprostřelo celé město, ášram, cesty, ulice a obchody, krávy, lidé…
A bylo ticho.
Jen vítr.
A pocit, že jsem došla.
Výhled bez filtru. Všechno najednou dává smysl. Vše najednou vidíš z nadhledu…. a to hlavně sebe. Směju se ještě teď, když vám to píšu. Myslím, že jsem děsila poutníky, kteří seděli také na kamenech na vršku hory. A pokud ne zjevem, tak potom tím smíchem, který se dostavil a NE a NE přestat. Jak jsem se dříve ráda smála. Od přírody mám velkou pusu, nebýt uší, mám jí kolem dokola. I malý úsměv, v mém podání vypadá jako smích od ucha k uchu. Natož, pokud se směju s doširoka otevřenou pusou a vydávám chroptící zvuky, mísící se se zvukem padajícího kamení.
Úleva, která se dostavila byla táááák osvobozující.
Zpátky dolů. Jiná.
Cestou dolů jsem se nezastavovala.
Jen jsem šla.
Unavená, propocená, zaprášená. Ale lehčí.
Jakoby mi hora něco vzala, co už jsem dávno neměla nést.
Dnes vím, že hora neléčí. Ale může být zrcadlem. A já se v něm konečně uviděla. A to je začátek mé léčby.
Až těsně před ubytováním mi pouliční prodejce nabídl šťávu z grepu. Jasně že ručně lisovaná, a to hezky za čerstva 😊 Kopla jsem hned dvě. ŽÍZEŃ byla veliká!
Děkuji za Tvou chuť dál čít a prožívat mou cestu nejen v Indii, ale také cestu k sobě, ke svobodě, k chuti žít a prožívat. Že jsi tichým pozorovatelem a cestovatelem zároveň. Chceš-li, sleduj dál mé putování u posvátné hory Arunachaly, které se již brzy začne rozšiřovat dál po jihu Indie.
Ina
A pokud máš komu, sdílej mou cestu i mé postupné přetavení těm, kdo si myslíš, že to právě teď potřebují. Inspirovat se dá jen vlastními prožitky a o to se právě zveřejněním mých Zápisků z Indie snažím.
