🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
Když je potřeba aby k tobě promluvila moudrost, se najde „někdo“, skrze něho je promluveno!
Jak se mé zápisky z Indie tehdy v roce 2007 šířily mezi rodinou, kamarády a přáteli doma, začaly mi přicházet reakce. Některé pobaví, některé dojmou, jiné zasáhnou do samého nitra. Někdy slova přijdou z míst, odkud bychom to nečekali – jako vzkaz z jiné dimenze, jako pohlazení přes oceán. Tento dopis mi přišel z Čech, od Renaty. Její slova mě zasáhla hluboko, hladila i budila, a tak je sdílím v plné, syrové podobě. Možná budou zasahovat, burcovat a léčit i tebe. Možná právě teď. Možná někdy až to budeš potřebovat. A možná, možná to je pro někoho z tvé rodiny, z tvých přátel…. Vždyť odchod milované osoby je náročný životní prožitek pro všechny zúčastněné💛
Rozhodla jsem se tento vzkaz zveřejnit v plném znění. Nechť si z jejích slov každý vezme to, co právě potřebuje.
Milá Inuško,
jsem ráda, že se přestáváš bát. V tak lidnatých zemích jako je Indie
je nemožné se izolovat – a proto oni volí společenství. Zcela přirozeně
jsou stále obklopeni lidmi, dětmi jakéhokoli původu, zvířaty, bohy i rostlinami,
a tak je normální, že mají k sobě blíž.
Většina lidí je dobrých. A ti, co se nám tak nejeví, odrážejí to špatné v nás –
a to je to, co nás na nich odpuzuje.
Jsme celek.
A Indové to nejen vědí, oni to i žijí. Celek se vším všudy.
Kdo má rád fíky, musí mít rád i fíkovník, jak říkají v Africe.
Ještě k tomu „zapomenutí na tělo“, které si myslíš, že provádějí při meditaci –
je to daleko víc začlenění těla na správné místo.
Brzy se tvůj smutek prohloubí do bezbřehého smutku a intenzita toho stavu tě donutí prorazit bariéru sebekontroly – viz pláč před cizími lidmi –
a budeš víc rozumět anglicky. Mluv, i s chybami. Oni tě chápou.
Staň se dítětem, které nezná oddělenost – světa a člověka, lidí a zvířat.
Jak je to v Nohavicově písni:
„Až opadá listí osiky v říjnu, všechno co přijde bez reptání přijmu.“
Ale všechno – i to, co nemohu ovládat.
Budu to pozorovat a za vše budu vděčná.
S nekonečnou láskou ke všem bytostem odevzdám své radosti i starosti síle, jež mě přesahuje a zároveň obsahuje.
Jsem to, co jsem.
Tam to poznáš.
Boha lze uctít vším. Když cítíš, že máš zpívat – zpívej.
Když cítíš, že máš tančit – tanči.
Když cítíš, že máš plakat – plač.
A to vše pozoruj. Rozlišuj toho, kdo se dívá, to, na co se dívá, a co cítí.
A hlavně buď pozorovatelem pozorovatele – tedy sebe jako osoby.
Jako v kině – sleduj příběh, ale nebuď spisovatelem, hercem, ani divákem –
buď tím, co všechno pozoruje.
Ve své podstatě jsme tímto vědomím, které se nikdy nezrodilo a nikdy nezemře.
Kde je mysl tvoje, je i srdce tvoje. Ať je klidné a otevřené.
Zastav myšlenky tím, že je budeš pozorovat – ale nebudeš s nimi odplouvat.
Když si uvědomíš myšlenku, utvoř z ní objekt pozorování a nech ji jít, kam chce –
ale ty s ní nepluj.
Najdeš malý prostor mezi myšlenkami – a ten se snaž zvětšit.
A tam se ponoř.
Tam, kde jsi, je možnost dosažení tohoto stavu znásobená do nekonečna.
Jde to i z pařezu – když se učiní prázdným.
Všimni si, že nakonec vždy, když se ti trochu otevře Indie a Indové,
všechno skončí tím, že tě některá myšlenka od nich odvede –
„musím tam a tam“ – a utečeš.
Svět se ti zastaví nebo ztratí. Pamatuješ, co jsem říkala?
Neboj se toho. Nic nezmeškáš. A on se zase vynoří –
ale průzračnější a lehčí.
Zatím dost.
A tělo – tělo je chrám.
Udržuj ho čisté, protože v něm se spojuje několik úrovní bytí.
Jen v těle lze dojít k poznání –
ne jako anděl, ne jako bůh, ne jako zvíře či démon –
jen jako člověk.
Tak vzácné je zrození v těle –
jako když na oceánu plave kroužek a želva se vynoří
a navlékne si ho zrovna na hlavu.
Přemýšlej o tom.
Zkus méně legrace a ponoř se do Indie za obrazem, který ti ukazuje.
Přeskoč barvy a rozdíly.
Jdi, sedni si někde a dívej se srdcem, které máš mírně vpravo –
na místo, kam ukážeš prstem, když řekneš „já“.
A zeptej se:
„Kdo jsem já?“
Čekej, co přijde.
Uvažuj, zda jsi tělo, mysl, cit, blaženost.
Zjisti, kdo jsi – nebo co jsi.
Nechci tě zahltit –
ale třeba máš právě teď dost místa na rychlou cestu orlů,
až tam, kam to jde nejdál.
Pozor na zpětný náraz světla.
Lze beztrestně uctívat mrtvé za to, co skrze ně k nám přišlo
a co nám otevřeli v srdcích.
Nikdy ovšem nepřinesou to, co tam už nebylo.
Tvůj milovaný Zdenda už není osoba ani osobnost,
ale je tady, na tom světě, to, co v tobě otevřel.
Jinak je už tím, co se nikdy nezrodilo a nikdy nezemře.
S láskou, Renata
Dnes jen pozvánka na další zápisek. Společně se zamyslíme o bezpodmínečné lásce dětí, a také nabídnu myšlenku, jak blízko u sebe jsou začátky a konce. A určitě je ideální čas na další pokus o bližší kontakt s Arunachalou 😊
Ina
