💫 Jeden den v pravém indickém ášramu (aneb proč mám zadek jako placku a hlavu v oblacích)
🗓️listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
Přeji všem krásně teplý den – u nás pod horou Arunáčalou rozhodně zima v listopadu nehrozí.
Opice jsou zpět na stromech a společně s pávy dělají slušný kravál. Ale pozorovat je, jak si tak volně žijí – to je vlastně docela relax. Když se tlupa opic rozhodne přesunout, všechno a všichni se jim uhýbají z cesty. Pes, páv, člověk… i já. Jsou to pěkné potvory a já si na pokousání rozhodně zahrávat nehodlám. Tak je sleduju z bezpečné vzdálenosti.
Ostatně – v bezpečné vzdálenosti a sama sleduju v ášramu skoro všechno.
Víte, on je to totiž trochu jiný zážitek, když vám někdo vysvětlí, co se právě děje – a nebo když si to jen domýšlíte. Tak jsem si řekla, že vám zkusím popsat jeden den v pravém, živém, indickém ášramu. Pro představu. Co si v té představě domyslíte, je vaše svoboda.
🌄 Ráno voní mlékem a květinami
Vstává se brzy. Už v 6:45 ráno začíná obřad omývání pozůstatků Šrí Ramany Maharšiho – toho, díky němuž jsem tu na chvíli měla střechu nad hlavou i třikrát denně jídlo. Celý ten obřad vede poněkud kulatý Ind, který cosi rytmicky odříkává, cáká mlékem, pak vodou…
Ale představte si tropické teplo a k tomu kapku mléka. Všechno se vaří, lepí a „voní“ až do nebe. Pak přichází na řadu kytice – krásně uvázané, navoněné, symbolické.
Lidé kolem se klaní – někteří leží na břiše, jiní klečí, další jen stojí. Všichni ale vyjadřují úctu tomu, kdo celý život věnoval duchovní cestě – poznání pravé podstaty bytí, kterou nazýval „átman“.
☀️ Od zpěvů až po ztichlé dýchání
V 8:00 si přisednou „staří mazáci“ – lidé, co v ášramu žijí dlouhodobě. Začnou odříkávat texty z Bhagavánových veršů. Nejspíš v tamilštině – mně to sice moc neveršuje, ale zní to krásně. Všichni zpěváci jsou muži a jejich basové hlasy mají v sobě něco, co člověka drží.
Pak nastává dlouhé ticho. Lidé sedí v hlubokých meditacích, někdy v leže i slyšitelných… pro netrénované pozorovatele je to chvíle napětí, pro místní přirozený tok.
Já osobně po dvou hodinách sezení v tureckém sedu vypadám spíš jako epileptik.
Nohy střídám jak pozice v jógovém zápase, záda křičí o pomoc.
🥣 Zelená pro žebráky, oběd pro osvícené
V 10:45 mají „zelenou“ žebráci. Přicházejí na nádvoří a dostávají jídlo – většinou do igelitových pytlíků, občas někdo vytáhne kastrůlek. Ti, kdo stále meditují, to nijak neřeší.
Jejich duše se snaží odpojit od těla, emocí a mysli – což v místních podmínkách považuji za skutečně hrdinský výkon.
Ve 11:30 zavelí gong – a jde se na oběd. Zde reagují i ti v leže, co byli v hlubokých (hlučných) meditacích. Po jídle následuje chvíle ticha, poděkování, krátká meditace. Ášram se zavírá na odpolední přestávku.
🎶 Od mantry k večernímu zpěvu
Ve 16:00 začíná opět duchovní program – zpívají se mantry a bhadžany (náboženské písně). Poslouchat se to rozhodně dá – i když rozumím asi jako slepice sanskrtu.
V 16:30 probíhá čtení textů – první v tamilštině, poté v angličtině.
Já osobně v tu chvíli sahám po své knize o Ramanovi Maharšim. Té aspoň trochu rozumím. Neříkám, že chápu – ale víc než tamilsko-anglické plynutí mantry určitě.
Večer v 18:30 přichází nejhezčí část celého dne – zpěv žen a mužů odděleně.
Odpovídají si, jako by spolu vedli rozhovor v tónech. A to vás vezme u srdce, i když netušíte, co říkají.
🌙 A pak už jen poděkování a bolavý zadek
V 19:30 večeře. Krátká meditace s poděkováním a konec dne.
Všichni odchází – někdo osvícený, jiný jen zkrácený o výplň v hýždích.
Díky tomu vím, že když člověk vyrůstá v ášramu od dětství, jeho tělo se zformuje přesně pro tuto disciplínu.
Záda jako paragraf, nohy do O, zadek jak mašina.
Já si to prozatím dávkuju opatrně – aby mě tu omylem nenechali jako součást expozice.
Tak co, přátelé? Už víte, proč jet do skutečného indického ášramu?
A nebo proč zůstat doma a raději si o tom jen číst?
Každopádně – zase příště. Paček. Ina
A příště u 20. Zápisku z Indie se můžete těšit na 💌 Dopisy z domova, co rozesmějí, ale i rozpláčou. Ale určitě stojí za Tvůj čas 😉
