🗓️ listopad 2007, Pondicherry & Auroville, Indie
Ráno bylo opět studené tak, že jsem si na okamžik nebyla jistá, jestli spím v chatce u Indického oceánu, nebo jestli se mi doma jen vypnulo topení. Každopádně jsme vstávali brzy — čekal nás výlet do Auroville, které je asi deset kilometrů od Pondicherry. Už když jsem slyšela to jméno, říkala jsem si, že to bude zase jeden z těch indických zážitků, u kterých člověk netuší, co čekat… ale nakonec odjede úplně proměněný.
Najali jsme si rikšu i s řidičem na celé čtyři hodiny. Jim to úžasně usmlouval — 250 Rs a k tomu společný oběd s řidičem. Což je tu prý běžné. On tě vozí a ty ho pak pozveš na oběd. A tak jsme se ve třech znovu nacpali do toho poskakujícího tuk-tuku a vyrazili vstříc místu, kterému tu všichni říkají „Město úsvitu“.
Auroville má být symbolem nové éry. Městský experiment, kde prý nezáleží na národnosti, víře, penězích ani politice. Místo, kde lidé žijí ve vzájemné harmonii nejen mezi sebou, ale i s přírodou, Zemí a vším, co nás přesahuje.
A autorkou této myšlenky byla Mirra Alfassa — duchovní vůdkyně, které také říkají „Matka“. Francouzka s arabskými kořeny, inspirovaná učením Šrí Aurobinda. Přiznám se, že bez Štěpánky bych nic z toho nepochopila, ale díky jejímu překladu jsem Auroville vnímala úplně jinak: jako obrovský pokus o to, jak by lidstvo jednou mohlo vypadat, kdyby si přestalo navzájem ubližovat.
V samotném středu Aurovillu stojí pozlacená kupole — Matrimandir. Hlavní symbol celého místa, meditační centrum, kde je obrovská křišťálová koule zachycující sluneční paprsky. Dovnitř jsme se nedostali, opravovali ji, ale ani mě to nemrzelo. Už samotné okolí města působilo zvláštně… jinak… skoro jako bych najednou nebyla v Indii, ale někde v budoucnosti, kterou si lidé teprve zkouší postavit.
Na zpáteční cestě nám řidič ještě zastavil u jednoho neuvěřitelného stromu. Obrovského, starého banyánu, kterému z větví rostou kořeny rovnou do země. Když pod ním stojíte, máte pocit, že jste v lese, a přitom… jste pořád pod jediným stromem. To je přesně ten druh indické magie, který mě nepřestává překvapovat.
Po prohlídce už Štěpce kručelo v břiše, tak jsme zamířili do obchodního centra na jídlo. Jim nejedl už několik dní — jeho láskyplný půst trval a on vypadal zároveň silně i křehce, což se do té atmosféry dokonale hodilo. Po obědě jsme šli ještě prozkoumat místní obchůdky. Tolik barev, vůní a cetek! Štěpa s Jimem začali blbnout jako malé děti: zkoušeli si šátky, klobouky, náušnice, sahali na všechna mýdla, směrem ke mně létaly tuny smíchu a radosti.
A v ten moment se mi něco stalo.
Když jsem je pozorovala, vybavily se mi okamžiky, kdy jsem podobně dováděla se Zdendou. Jak jsme dělali blbosti v supermarketech, hráli si s nákupy, smáli se tak, že jsme se nemohli ani omluvit, nebo se schovávali v regálech s kosmetikou a tajně testovali vůně.
A najednou mi došlo, že to všechno už tu jednou bylo.
Že nic nového pod sluncem se vlastně neděje.
Že ten koloběh radosti, lásky, smíchu, bolesti i ztráty — je věčný. A že Zdenda nebyl pryč. Jen odložil tělo. Stal se pozorovatelem. A já jsem tam stála v obchůdku, uprostřed těch dvou hrajících si „dětí“, a cítila jeho přítomnost tak silně, až mě to dojímalo.
A pak mi Štěpa najednou strčila na hlavu obrovský žlutý klobouk.
Já, která miluju žlutou.
Já, kterou Zdenda vždycky překvapoval žlutými maličkostmi… jen tak, protože věděl, jak mě ta barva rozzáří.
Koukla jsem do zrcadla — a Jim povídá, že jestli ten klobouk chci, koupí mi ho. Proč? ptám se. Jen pokrčil rameny. „Protože chci.“
Ale já věděla svoje…. Byl to pro mě malý žlutý pozdrav.
A tak jsem přikývla, objala oba dva, a šla si ven tiše poplakat a zároveň poděkovat. Zdendovi. Indii. A možná i tomu, který to všechno nějak řídí a vůbec nechápu, jak to stíhá. „JEN“ vše dokonale zapadá!
Příště cílem našeho putování je jedno z nejposvátnějších míst celé jižní Indie– město opředené legendami – Chidambaram. Děkuji že cestujete stále se mnou!
