🗓️ únor 2008 → Severní Indie, Varanásí
Pohybuju se po severní Indii se synem a svými dvěma sestrami. U Taj Mahalu jsem nedávno přemýšlela o tom, co mají všechny velké životní ztráty společné. Člověk musí najít to svoje „něco“, kvůli čemu druhý den ráno vstane z postele.
Já to svoje „něco“ hledám – a vlastně i nacházím – při cestování po Indii.
Nacházím samu sebe takovou, jaká skutečně jsem. Cestování v této exotické zemi mi umožňuje poznání, ke kterému bych se asi nikdy nedostala, kdyby šel můj život podle původního plánu. Podle plánu, ve kterém byla svatba, miminko a společný život s milovaným mužem.
Nevěděla bych, jak velká síla ve mně je ukrytá.
Jak se dokážu zvednout ze země, na kterou jsem padla.
Jak dokážu znovu vnímat svět kolem sebe s láskou a pochopením.
A jak silně dokážu milovat dál – třeba svého syna.
Člověk si také uvědomí, jak moc je důležitý sám pro sebe. A jak moc je důležitý pro svou rodinu – pro rodiče, sestry, pro ty, kteří tu s ním jsou.
Když se přestanete bát ztráty – protože jste už ztratili něco tak cenného, jako je milující muž – objeví se zvláštní postoj k samotnému bytí. Strach a lpění najednou zmizí. Na jejich místo přijde odevzdání. A místo křečovitého držení věcí se objeví důvěra a zvláštní lehkost.
Prostě pustíte to, co jste tak úporně drželi…a necháte se překvapit, co ve vašem životě přirozeně zůstane. Je to náročná disciplína. V mém případě rozhodně nedobrovolná. Ale o to silnější.
Ostatně – jak se říká:
„Co tě nezabije, to tě posílí.“
A já tomu dnes rozumím víc než kdy dřív.
Když jsme tak cestovali po severu Indie, začalo nám docházet, že sever je úplně jiný svět než jih. A to skoro ve všem.
Jídlo jiné.
Ulice chaotičtější.
Doprava ještě šílenější.
Podnebí úplně jiné.
A lidé… řekněme… více obchodně naladění.
Takže jsme se občas museli víc dívat, abychom nenaletěli. Jindy jsme se některým návrhům prostě jen smáli.
Třeba jednou jdeme ulicí. Na zádech krosny, za sebou kus dne, před sebou ještě kus cesty.
Najednou přibrzdí cyklorikša. Na sedadle drobný, vyhublý stařík. Vypadá, že sotva utáhne sám sebe, natož ještě vozík.
Nabízí odvoz.
Já mávám rukou, že ne. Jsme čtyři a on je sám. A navíc – dělit skupinu na jednotlivce rozhodně nebudeme.
Stařík ale seskočí z kola a zamíří rovnou k mému synovi.
To je totiž v Indii pravidlo: jakmile je ve skupině žen alespoň jeden muž, mluví se zásadně s ním. I kdyby mu bylo deset.
Začne mu tedy vysvětlovat, že nás bez problémů odveze všechny.
Syn – znalý místních poměrů – s vážností a důstojností nabídku odmítá.
Jenže!
Má sestra Veru najednou nasadí výraz, který znám až moc dobře. Takový ten dábelský úsměv od ucha k uchu. A začne nadšeně souhlasit.
A protože Maki je její dokonale sehraný tým, okamžitě přikyvuje také.
„To je skvělý nápad!“
„Určitě nás odveze!“
„Aspoň si odpočineme!“
Stařík rozzářený jak vánoční stromek.
Obě sestry už mezitím nasedají do té cyklorikši, batohy mezi kolena a mávají na mě a na syna:
„Tak dělejte! Nezdržujte!“
Pochopila jsem tu kulišárnu.
Jako správná sestra a člen týmu jsem tedy nasedla také.
Batoh na zádech, syn na klíně, protože už se prostě nikam nevešel.
Stařík celý šťastný naskočil na kolo.
Šlápl do pedálu.
Nic.
Tak si na šlapku stoupl celou vahou.
Pedál ani o milimetr dolů.
Rikša ani o milimetr dopředu.
Stařík začal na pedálu poskakovat.
Nic.
Moje sestry umíraly smíchy a ještě ho povzbuzovaly. Pak seskočil syn a Maki – a pokoušeli se rikšu roztlačit. Samozřejmě bez jakéhokoliv úspěchu.
Smáli jsme se tak nakažlivě, že se nakonec začal smát i náš nešťastný řidič.
Rozhodil rukama a přijal realitu, že to opravdu nebyl dobrý nápad.
Když jsme tedy všichni zase slezli dolů, stařík najednou natáhl ruku.
A naprosto vážně požadoval domluvenou cenu za odvoz.
Dokonce se začal rozčilovat na kolemjdoucí, že jsme ho zdrželi a že jsme extrémně těžcí.
Náš smích tím ale vůbec nepolevil.
Chlapík nakonec dostal pár rupek na oběd a my šli hledat ten náš.
Zastavili jsme se v malé jídelně plné místních lidí.
To je v Indii vždycky dobré znamení – když tam jedí místní, pravděpodobně tam přežijete také.
Do kuchyně jsme raději nekoukali. Jak se říká: „Co oči nevidí, hlad neřeší.“
Jako skoro vždy se s námi někdo dal do řeči.
A z téhle konverzace nakonec vznikla nabídka ubytování kousek od řeky Gangy. Což je ve Varanásí skoro VIP lokalita.
A právě Varanásí byla destinace, kterou jsme rozhodně nechtěli minout.
Pro mě, mého syna, rodiče i sestry byla totiž smrt tím hybatelem, kvůli kterému jsme vlastně do Indie odjeli, stejně tak jako mnoho Indů se chtějí právě tady se smrtí osobně potkat.
Varanásí je město, kde se na smrt dívají úplně jinak než my.
Ale o tom…zase příště. ✨
