📜 Zápisky z Indie č. 59🗓️ březen 2008 → pokračování Srí Lanka, Dalhousie Adam’s Peak.
Jak začala naše tůra na Adam’s Peak a jak se mě, sestře a synovi nakonec podařil výstup až na úplný vršek hory, jsem popisovala v zápisku č. 57 a 58. Sice celý mokrý, zmrzlí, vyčerpaný ale extrémně šťastný z nečekaného úspěchu! Chtěli jsme se na pár hodin před začátkem svítání, uložit v prostoru u vrcholového chrámu👉 Saman Devalaya. Velká místnost plná poutníků. Převážně místní lidé tam už spali, odpočívali. My… si našli v tichosti celkem pěkné místo pro naše spacáky, kde jsme se snažili nejprve z toho mokrého oblečení převléct.
Což bylo samo o sobě komické, jelikož všichni po našem příchodu, koukali naším směrem. Když jsem nejprve pomáhala synovi sundat mokré tričko, najednou, jak to z něj nešlo, zabrali jsme oba a… byl o pár metrů dál mezi lidmi. Začala jsem se smát. A asi i únavou, úlevou …. zkrátka jsem nemohla přestat. Maki na mě: „A jak se jako teď převlíkneme, když na nás všichni koukají?“
Rozhlédnu se. Desítky očí. Možná stovky. Představa, jak lezu do spacáku abych se převlékla – nenápadně!, byla tak vtipná, že můj smích se přeměnil na neřízený řehot. Přesně takový, který je sakra nakažlivý. Velmi rychle se smáli snad úplně všichni lidi, nejen kolem nás, ale i dál z té obrovské místnosti zněl smích na plné pecky.
Vlezli jsme si s Maki tedy mokré do spacáků (syn byl již v suchu) a vytáhli si skromné zásoby jídla s tím, že alespoň zaženeme hlad po té útrapné cestě nahoru. A stalo se to, co bylo dalším nezapomenutelným zážitkem. Náhle nám někdo dává něco k jídlu. A další jídlo a další a zase něco k nám doputovalo. Jeden, druhý, třetí… Za chvíli jsme měli spacáky plné všeho možného. Kam jsme jenom pohlédli a dohlédli, viděli jsme šťastné, vlídné a usměvavé oči, tváře lidí – poutníků. A všichni jen čekali, jaká bude naše reakce až něco z těch darů ochutnáme. Vůbec netuším, co jsme tehdy všechno strčili do pusy. Něco bylo výborné. Něco… méně. Něco jsme nenápadně plivali do kapesníku. 😊 Ale vždy jsme dávali s patřičnou vděčností najevo, že je „TO“ to nejlepší na světě, co právě máme možnost ochutnat.
A ty úsměvy kolem za to stály. Tolik souznění, tolik srdcí… To byla pravá posvátná hostina.
A pak… dalším zážitkem je pozorování východu slunce.
Slunce stoupalo pomalu nahoru. Hora vrhala na mraky dokonalý trojúhelníkový stín.
A já si uvědomila, že tohle…tady vždy bylo. Je. A vždy bude.
Pořád dokola.
Den a noc.
Život a smrt.
