🗓️ březen 2008 → Severní Indie
Pohybujeme se po severní Indii. Už nějakou dobu. A i když jsem několikrát psala, že je jiná než ta jižní, začínám mít pocit, že my jsme se změnili ještě víc než ta země kolem nás.
Už tady nejen „přežíváme“.
Už tady opravdu žijeme.
Umíme se pohybovat v davu, nenechat se jím pohltit, ale zároveň s ním splynout. Nevyčnívat. Pozorovat. Přijímat. Přizpůsobit se. V Indii to není jen výhoda – někdy je to nutnost. Praktická, ekonomická i bezpečnostní.
A vlastně si čím dál častěji říkám… kdybychom tady z nějakého důvodu museli zůstat, zvládli bychom to.
Veru – naše věčná čtenářka, která si dokáže vytvořit svůj vlastní svět kdekoliv.
Maki – parťačka pro všechny děti široko daleko, včetně mého syna.
Můj syn – který je šťastný tam, kde je šťastná jeho máma.
A já…Já, která jsem tady pochopila něco zásadního. Že nejsem největší chudinka na světě. Možná to zní tvrdě. Ale je to osvobozující.
Během cestování jíme tam, kam nás to zrovna „natáhne“. Spíme tam, kde to zrovna vyjde. A řešíme věci tak, jak přicházejí.
Třeba v ubytování ucpané umyvadlo. Po několika měsících v Indii už přesně vím, jak to funguje. Majitel ubytování vám s úsměvem a kýváním hlavou potvrdí:
„Yes madam, tomorrow… tomorrow… today afternoon… one hour… is coming.“
A nepřijde nikdo.
Dřív bych čekala. Teď už ne.
Teď se usmívám, přikyvuju, souhlasím… a otravně připomínám. Pořád dokola, stylem zadrhnuté desky. A světe div se – ono to nakonec funguje. 😊
Cítím se tu zvláštně doma. Jako bych sem nějakým způsobem patřila. A přesto mi v hlavě pořád zní jedna věta. Jedno doporučení, které ke mně přišlo krátce po Zdeňkově smrti. V době, kdy jsem hledala někoho, kdo „mluví s mrtvými“. Tehdy mi bylo řečeno, že až budu daleko od domova, to jsem ještě ani neplánovala Indii, mám udělat všechno pro to, abych navštívila horu Adam’s Peak na Srí Lance.
Ta myšlenka ve mně zůstala. Tiše. Nenápadně.
A teď vyplula a přišel ten správný čas.
Svolala jsem rodinnou poradu. Já, sestry a syn.
Otázka byla jednoduchá – změníme zemi? I podnebí?
Výsledek byl… tak nějak indicky vyvážený.
Maki a syn pojedou se mnou.
Veru se vrátí na jih Indie a počká tam na nás u moře.
A tak jsme začali balit.
Vyprat všechno prádlo (ano, i to „velké prádlo“, které člověk na cestách také má).
Koupit letenky a vízum.
Zařídit vlak pro Veru.
A pak přišlo loučení.
Zamávali jsme Taj Mahalu.
Zamávali Ganze.
Zamávali severu.
Vyprovodili jsme Veru na vlak – a ona se sama vydala na dlouhou cestu na jih.
My ostatní jsme zamávali Indii a nasedli do letadla směr Kolombo.
Bylo to jen pár let po ničivé tsunami. Obavy jsme měly. Ale upřímně – víc nás v tu chvíli „děsili“ Tamilští tygři. Ale o tom až příště.
Protože Veru… ta měla svou vlastní kapitolu.
A ne úplně jednoduchou.
Cesta vlakem ze severu na jih trvá noc, den a zase noc. Vagóny jsou plné. Neustále se někdo pohybuje, chodí, prodává, mluví. Spánek je spíš taková dohoda s realitou než skutečný odpočinek.
V průvodcích se píše, že vlaky jsou bezpečné. A zároveň že právě ve vlacích dochází k nejvíce krádežím. Takže jsme byli opatrní. Batohy jsme vždy zamykali visacím zámkem.
A Veru taky.
Navíc si – z nějakého vnitřního pocitu – nechala pas u sebe v kapse.
Ráno po první noci slezla ze svého horního lůžka.
A batoh… nebyl tam.
Zmizel.
Výkřik, který následoval, by prý probudil i mrtvé.
Pak pláč. Hledání. Zmatek. Lidé z celého vagónu se přidali, pomáhali, rozhlíželi se.
Ale batoh nikde.
A s ním i všechno. Peníze. Oblečení. Věci. Vzpomínky.
Zůstalo jí jen to, co měla na sobě. A pas.
Seděla tam, úplně paralyzovaná. Neschopná komunikace. Neschopná vnímat, co se kolem děje. Jen obrovský pocit prázdna.
A pak se stalo něco, co by člověk možná čekal kdekoliv jinde… jen ne tady.
Po nějaké době si k ní přisedl mladý muž. Podal jí kus látky. Myslela si, že je to kapesník.
Ale když ho vzala do ruky, ucítila, že je těžší.
Rozbalila ho.
Peníze.
Zvedla oči.
A viděla kolem sebe lidi. Spoustu lidí. Jak se usmívají. Jak jí rukama naznačují, ať si je vezme. Jak dávají ruce na srdce.
Celé kupé. A ještě další dvě, před a za, se složili.
Pro ni.
Pro cizinku.
Veru přestala plakat. Ten okamžik byl silnější než všechno, co ztratila.
Říkala, že by ji nikdy nenapadlo, že právě v Indii – v zemi, kde člověk často je spíš chodící kasička – zažije takovou vlnu lidskosti.
Ano, nevrátilo jí to boty, oblečení ani věci.
Ale něco mnohem důležitějšího jí to dalo.
Víru, že na něčem zlém se vždycky najde i něco hezkého.
Po příjezdu na ni čekala policie, výslech, papírování. A nakonec i rozhodnutí, které jsme vlastně zpětně chápali.
Byla na konci sil. Peněz měla jen na maximálně 2-3 noci a s jídlem by musela jít po žebrotě. Zařídila si přebukování letenky a ještě ten večer odletěla zpátky do Evropy.
Někdy je prostě potřeba odejít.
Když si ten příběh vybavím dnes, napadá mě jedna věc.
Kolikrát máme pocit, že svět je nebezpečné místo.
Že lidé myslí hlavně na sebe.
Že když se něco pokazí, zůstaneme na to sami.
A pak přijde moment, který to celé obrátí.
Možná nečekaně.
Možná v zemi, kde bychom to vůbec nečekali.
A ukáže nám, že dobro mezi lidmi pořád existuje.
Jen se někdy objeví až ve chvíli, kdy ho potřebujeme nejvíc.
Možná tedy nejde o to, jestli je svět dobrý nebo špatný.
Možná jde jen o to, jestli jsme ochotni tyhle okamžiky ještě uvidět…
