🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🌶️ Pálivý zážitek, teplá noc a Božský klid
Zdravím z Indie, kamarádi a přátelé.
Už delší dobu nemůžu chodit do neopakovatelné ášramské jídelny, takže nezbývá, než si běžně hledat jídlo po městě Tiruvannamalai sama. A přitom se nestačím divit, co všechno tu člověk může potkat – včetně sám sebe.
Dnes jsem hladová vstoupila do malé pouliční jídelny. Měla jsem v plánu dát si maximálně kávu a jít dál. Přivítala mě ale milá holčina, která mluvila krásnou, srozumitelnou angličtinou. Zeptala se, co si přeju. Odpověděla jsem, že mám hlad, ale nevím, co si objednat. Usmála se a nabídla mi ochutnávku denního menu.
Přinesla mi misku s docela nevinně vypadající omáčkou a rýží. Sotva jsem si dala do pusy sousto, začala jsem kývat, že je to výborné… ale vzápětí mě pálivost doslova oslepila. Přes slzy jsem se posadila, abych to nějak rozdýchala. Ale to už byla holčina pryč.
Za chvíli mi přinesla celou porci s omáčkou a zeptala se, zda chci čaj nebo kávu. Kývla jsem na kávu a v duchu si říkala – tohle mám jako sníst? Nic pálivějšího jsem snad nikdy nejedla. Myšlenka, že mi jde o život, mě ale vlastně docela pobavila a tak: „co tě nezabije, to tě posílí“ začal obsah misky ve mně mizet.
A snědla jsem to. S láskou jsem vzpomínala na jemné, nepálivé jídlo z ášramu – Sri Ramanasram. Tady bylo 18 celých kuliček pepře – a to nepočítám ty rozemleté!
Když se mě po jídle s úsměvem zeptala, jestli mi chutnalo, kývla jsem, že moc. Přeci tu ještě pár dní budu a když je hlad, tak i tyhle žiletky můžou zachránit. Ale cena mě potěšila – jídlo za 10 Rs a káva za 5 Rs! Když si to přepočítám, jsou to ceny jak z pohádky. Žije se tu levně. Je zvláštní, že je tu relativně málo cizinců. Zkrátka, Indie není klasická dovolenková destinace, ale až jí jednou turisté objeví…. když nic, nebude tu tak levně 😊
🍽️ A večer? Další zážitek
Den utekl a čekala mě večeře. Bylo jasné, že hlad bude větší a větší, a tak jsem vzala odvahu a asi tak kolem 18h vyrazila znovu na lov. Ten proběhl velice podobně, jen mi rýži dali na talíř a cena byla 40 Rs a čaj 10 Rs. Co já tady budu jíst… možná se dám na maso a začnu pojídat ty krávy, co jich tu je všude kolem až až. Ale nebojte, vegetariánem jsem už dlouho a zase tady vůbec hlady netrpím. Placek, různé zeleniny a ovoce tu je jak v ráji.
Poseděla jsem u toho čaje a koukala, jak zapadá slunce. Cítila jsem se docela dobře. Bylo by lepší, kdyby tu byl… ale není, tak mi to musí stačit. Avšak má nostalgie a zdržení v restauraci stálo za to. Nastala tma. Náhle bylo vše skryto, jako by pohltila nejen tu špínu všude kolem, ale i lidi, zvířata, auta. Vše najednou bylo pryč. Jen sem tam, kde bylo světlo z žárovky, nebo svíčky, bylo vidět jak se lidé vrací domů a celá ta jinak rušná ulice, byla náhle překvapivě poklidná. Sem tam zatroubilo auto, ale jinak atmosféra byla úžasně přátelská. Jak byly v té černé tmě domy osvětlené, bylo vidět do samých vnitřků. Kradla jsem si ty nádherné scény ze soukromí Indů, které jinak za denního světla nelze spatřit a snažila se dívat na vše kolem mě jejich způsobem života.
Všimla jsem si, že mají doma své psy a kočky, což jsem vůbec do té doby netušila. Mají krásně barevně malované vnitřky domků – ostatně jako mají rádi barevnost v oblečení, mají asi rádi barvy i doma. Někdy jsem skoro na poslední chvíli zahlédla ve tmě těsně před sebou na zemi spícího člověka, psa, krávu či kozu. Ale i to mě tak nějak fascinovalo. Kráva se rozhodne, že dnešní noc bude spát v silnici – a klidně si tam lehne. Třeba i uprostřed. Vážně. Všichni se jí vyhýbají, není ani osvětlená, ani odrazky nemá – a nic se jí nestane. Jó chápu, je posvátná, takže se jí nesmí nic stát. Ale třeba i pes si někam lehne a těsně kolem čumáku mu jezdí auta, chodí lidi – a on je v pohodě. Klidně si spí.
Tím, že tu na jihu Indie teplota nikdy neklesne pod 20 °C, tak i mně tu je báječně teplo, natož těm všem tvorům tady na ulici. Nepotřebují žádné přikrývky, sena či jiné zateplující věci – stačí si jen vybrat místo k odpočinku. A to taky není až takový problém. Spí se tam, kde je aktuálně volno.
A já šla, krok za krokem, s hlavou plnou ticha. Nikam jsem nespěchala, ani čas mě netlačil. Necítila jsem strach. Spíše naopak. Padla bariéra barvy pleti, já náhle ničím nevybočovala. Nastalo souznění, sounáležití. Vše se propojilo a spojilo v něco jako důvěru, jednotu. Pocit, že jsem součástí něčeho většího, než jsem já sama. A ten pocit… ten stál za to. 🌙 Byl to hluboký prožitek, který bych vám všem přála zažít.
🕊️ Posílám vám…
…přání, ať i vy pocítíte důvěru, že jste součástí něčeho většího než vy sami. Ať pocítíte lásku, která je cítit i potmě a je všude kolem nás. Jen ji občas přehlížíme, a to i za denního světla…
S láskou z Indie,
Ina
