🗓️ prosinec 2007, Tiruvannamalai, Indie
Po úplňku pod Arunáčalou přichází další zlom. Ten nejradostnější.
Ráno beru taxi a vyrážím na mezinárodní letiště do Madrasu. Přijíždí moje rodina.
Stojím venku před příletovou halou, mezi řvoucími taxikáři a davy lidí vítajících příbuzné. Chaos, hluk, tlačenice — Indie v plné parádě.
A pak vyjdou oni. Rodiče a můj syn.
Bělouncí.
Neopálení.
A… vyděšení.
Deru se k nim davem, stojím přímo před nimi, usmívám se, rozevírám náruč… A nic.
Oni koukají kolem sebe, přešlapují, dav je pomalu odnáší pryč ode mě.
A v tu chvíli slyším babičku, jak razantně udává instrukci: „Najděte Inu!“
Já stojím přímo před nimi.
Jak příznačné.
Když máme v hlavě jasnou představu, jak něco má vypadat, jinou verzi té samé reality prostě nevidíme.
Směju se a volám (naštěstí český jazyk je v Indii stále velmi exotický):
„Haló, tady jsem!“
První mě zaregistruje syn. „Babi, tady je.“
A moje vlastní máma, když už stojím doslova na dosah ruky, se rozesměje a říká:
„Ajó… já myslela, že jsi nějaká místní Indka.“
Dobře. Tak to už jsem se Indii opravdu přizpůsobila.
Smějeme se, objímáme se a jdeme do taxi.
Jenže…je tu z hodiny na hodinu monzun.
Déšť sílí každým kilometrem a po hodině jízdy máme boty ponořené po kotníky ve vodě. Ano — v uzavřeném autě podlaha taxi se mění v bazének.
Dědu začíná být zneklidněn. Ani ne tak tou vodou uvnitř taxi, jako faktem, že řidič nevidí. Zasekly se mu stěrače. Nestírají ty proudy vody z čelního skla!
Řidič jede po paměti!!!?? Nebo snad podle světel auta před námi?!
V takovém lijáku! Chceme, aby na chvíli zastavil, ale on že ne. Že to je OK.
Drama houstne. Rychlost taxi nikoli.
Děda chvíli pozoruje situaci, pak stáhne okénko, natáhne ruku ven a…šťouchne do stěračů.
A zázrak.
Stěrače se rozběhnou.
Řidič se rozzáří jak úplňkový měsíc a zbytek cesty nám děkuje snad ve všech jazycích, které zná — i v těch, které si právě vymyslel.
Do Tiruvannamalai dorážíme promočení, s batohy nasáklými vodou a s pocitem, že první zkouška přežití je za námi. Rodiče to berou s klidem a moudrým nadhledem: „Hlavně že jsme ve zdraví dojeli.“
Jaký dar mít takové rodiče.
A syn?
Po třech měsících je konečně u své mámy.
A i kdybych byla v samotném pekle, šel by za mnou. Což ostatně tvrdila i moje máma.
Naštěstí jsme v Indii. A tady by mě stejně v pekle asi nechtěli, určitě by čertiska řekli: „Vždyť máte to své Evropské.“
První kulturní školení beru zodpovědně — jdeme jíst do místní „restaurace“.
Banánový list, pravá ruka, pálivé kari, rýže.
Syn bez předsudků —jíst rukou mu šlo hned. Na pálivé byl připraven z mých zápisků a hled je nejlepší motivátor. Mamka se snažila, jen technika nabírání omáčky trochu pokulhávala. Děda chvíli studoval terén… a pak zvolil dokonalou strategii.
Večer pak ještě krátká zdravotní procházka k Ramanově ášramu. Prší, je teplo, oblečení máme stejně mokré už z taxi.
Usínám s pocitem, že teď už mám úplně vše – jsem svým způsobem naplněná štěstím, se synem ruku v ruce.
Ve vedlejším pokoji je ale podezřele živo. Ještě mi proběhne hlavou, co tam ti senioři jako můžou dělat, ale co, kdyby něco potřebovali, jsem hned vedle v pokoji….
Ráno mi mamka s návaly smíchu objasňuje a vysvětluje…
Rozložili si přivezené bílé přikrývky.
A pak:
„Dědo, něco mě kouše.“
„Spi.“
„To nejde, ono to štípe.“ A víc a víc!
Rozsvítili.
Bílé přikrývky byly plné tmavých teček. Blechy? Štěnice? No rozhodně něco, co ze hýbalo, skákalo a štípalo!
Nezpanikařili.
Vytáhli dezinfekci, deratizační spreje a šli do boje. Po totálním vyplynování všech dovezených sprejů, museli pro nedostatek kyslíku větrat.
Větrali otevřenými dveřmi. A tím pozvali komáry z celého širokého okolí.
Následovala druhá bitva. Opět o krev.
A tak skončil náš první rodinný den v Indii.
Ne dramatem.
Ne panikou.
Ani stížnostmi na to, co „by mělo být jinak“.
Skončil únavou, vlhkými věcmi, mokrými botami a jejich těly poštípanými hmyzem, který se o ně rozhodl projevit zájem hned první noc. Ale také smíchem, tichým přijetím a zvláštním klidem, který se dostaví ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že všechno podstatné co potřebuje ke štěstí je láska bližních, a vše co se vejde do batohu. Pak možná i přesvědčení, ať se děje cokoliv, je to vlastně v pořádku.
Dívám se na své rodiče a dochází mi, jak neuvěřitelně statečné bytosti to jsou. Nepotřebují komfort, aby byli v klidu. Nepotřebují jistoty, aby se nebáli. Stačí jim vědomí, že jsme spolu a že to, co se děje, má smysl — i když je to celé hlavně na podporu své dcery.
A pak je tu můj syn. Devítiletý kluk, který místo otázek „proč to tak je?“ prostě přijímá, že to tak je. Bez porovnávání. Bez předsudků. S otevřeností, kterou dospělí často ztrácí cestou k „rozumnosti“. V tu chvíli vím, že právě on mě učí víc, než já jeho.
A říkám si…
jestli je tohle teprve začátek našeho společného indického příběhu, pak mám silné tušení, že o nudu tady rozhodně nepůjde.
Spíš o lekce.
O smích.
O blízkost.
A o zážitky, které se nevypráví slovy „bylo to pohodlné“, ale „bylo to opravdové“.
