📜 Zápisky z Indie č. 63 🗓️ březen 2008 → pokračování Srí Lanka, Pinnawala
Při našem mlsání ve vyhlášené jídelně Hela Bojun Hala, kde místní ženy vaří tradiční srílanská jídla za pár korun, nám jedna cestovatelka mezi řečí vyprávěla o místě, kde se každý den přesouvají stáda slonů přes hlavní silnici ke koupání v řece Maha Oya. „Musíte vidět Pinnawalu,“ říkala nadšeně. Podívali jsme se na sebe. Já, sestra Maki a syn Ríša…… A bylo rozhodnuto během několika vteřin. Tohle prostě musíme vidět.
Mezi námi a Pinnawalou bylo něco přes 260 kilometrů. Což zní poměrně nevinně. Jenže evropská logika na Srí Lance funguje asi stejně spolehlivě jako deštník v monzunu. Takže žádné: „Za tři hodinky jsme tam.“ Naopak. Šest, sedm, možná osm hodin přesunů, autobusů, zastávek, výmolů, zatáček a života kolem silnic. Přespali jsme tedy v nedaleké Hambantotě a hned ráno vyrazili za jedním z nejúžasnějších tvorů, jaké tato planeta má. Za slony.
Když člověk vidí slona v zoologické zahradě, vnímá ho hlavně očima. Je velký. Je zajímavý. Je exotický. Ale pořád je za plotem. Pořád je tam určitá bezpečná vzdálenost. Teprve když stojíte několik metrů od něj, začnete ho vnímat úplně jinak. Najednou cítíte jeho velikost. Jeho klid a sílu. Jeho přítomnost a také zvláštní důstojnost. Něco, co se velmi těžko popisuje.
Měla jsem pocit, že sloni se na lidi nedívají jako na něco důležitého. Spíš jako na zvláštní druh hlučných opic. Občas zajímavých a občas zábavných. A někdy bohužel velmi otravujících a nebezpečných. Když se na vás slon podívá, máte pocit, že si vás prohlíží mnohem víc, než vy jeho. Jako by přemýšlel: „Tak co jsi zač?“ A člověk najednou zjistí, jaké to je, být tím silnějším, posuzovaný.
Průvodci nám vyprávěli spoustu zajímavostí. Třeba že sloni mají neuvěřitelnou paměť. Že si pomocí chobotu načtou pach člověka a dokážou si ho pamatovat dlouhé roky. Někoho i do konce svého sloního života. A také že snad neexistuje zvědavější část těla slona, než právě sloní chobot. Šmátrá všude. Do kapes, do batohů. Prostě kam dosáhne, protože hledají pamlsky nejen po zemi, ale také u lidí. A slůňata? To je kapitola sama pro sebe. Malí sloni působí dojmem, že ještě úplně nepochopili, k čemu ten chobot vlastně slouží. Kroutí s ním a mávají. Zakopávají o něj. Zkouší s ním házet věci. A občas vypadají jako děti, které dostaly nový nástroj a zatím jen experimentují, co všechno s ním lze provést.
Stáli jsme na velké ulici, lemované domy a pak přišel okamžik, na který jsme čekali. Přesun stáda k řece. Opřeli jsme se o zeď jednoho domu a sledovali, jak se po ulici pomalu blíží obrovská šedá masa. Pár mužů na slonovi jelo, Mahuti. Více mužů – dozorců před slony šlo. Jejich gesta směrem k sledujícím turistům by se dala přeložit velmi jednoduše: „Uhni.“ Nebo ještě přesněji: „Okamžitě uhni!“ Bylo fascinující pozorovat některé návštěvníky. Zatímco většina lidí s respektem ustupovala, našli se i tací, kteří byli ochotni udělat cokoliv pro dokonalou fotografii. Postavit se přímo do cesty. Přiblížit se co nejvíc. Vběhnout před stádo a udělat selfie, nebo krátké video. A možná si ani neuvědomovali, že proti nim jde několik tun živé síly a váhy. Musím přiznat, že jsem to tehdy moc nechápala. A nechápu to vlastně dodnes.
Samotné koupání slonů bylo nádherné. Něco mezi baletem, lázněmi a dětským hřištěm. Sloni se s neuvěřitelnou ladností váleli ve vodě. Pečovatelé je drbali, omývali a povídali si s nimi způsobem, který připomínal dlouholeté přátelství. Občas z vody vykukoval jen kus hlavy, jindy konec chobotu.
A my najednou viděli, jak i tak obrovské zvíře dokáže projevit radost. Úplně obyčejnou, ale dojemnou radost ze života.
Kolem řeky seděly desítky lidí. Někdo fotil, někdo jen mlčky pozoroval. Místní nadšeně prodávali občerstvení, a to jak pro lidi, tak i ovoce pro slony. Finálně měli všichni zúčastnění důvod ke spokojenosti.
Když se stádo vracelo zpět, všimli jsme si náhle zvláštního rozruchu. Jeden z mahutů rychle seskočil ze slona, popadl trs banánů a hodil ho před něj opakovaně do výšky. Teprve později jsme se dozvěděli, že nějaký turista porušil pravidla a slona polekal. Naštěstí vše dopadlo dobře. Ale asi stačilo málo k průšvihu. A právě tehdy mi došlo něco, nad čím přemýšlím dodnes. Proč někteří lidé dokážou hodiny mluvit o ochraně přírody, respektu ke zvířatům a harmonii se světem… A pak jsou ochotni vlézt obrovskému slonovi přímo do cesty jen kvůli fotografii, doteku či uspokojení vlastního ega? Proč máme potřebu být středem všeho? Proč nestačí pozorovat? Proč nestačí s úctou „jen“ obdivovat? Možná je to tím, že jsme si zvykli svět vlastnit místo toho, abychom ho poznávali. Možná jsme zapomněli, že příroda není kulisa pro naše příběhy. Že jsme její součástí stejně jako ten slon. Stejně jako řeka, nebo stejně jako strom, pod kterým stojíme. A možná bychom občas měli udělat krok zpátky. Méně mluvit. Méně pózovat. A více se dívat.
Protože některé okamžiky jsou tak krásné, že nepotřebují naši tvář v popředí. 🌿✨
Stačí je jen s pokorou a s láskou prožít. ❤️🐘
