58🗓️ březen 2008 → tentokrát však Srí Lanka, Dalhousie Adam’s Peak.
Jak začala naše tůra na Adam’s Peak, jsem popisovala v zápisku č. 57. Končilo to tím, že po pěti hodinách jsme byli mokří, unavení a upřímně… dost demotivovaní.
A že přišel moment, kdy jsme věděli, že dál to nepůjde. Syn byl vyčerpaný. My taky. Tma, vítr, zima, baterky na konci sil. Kolem nás proudili lidé. Funění, kroky, kapky deště. Občas se někdo usmál. Zamával. Šel dál.
A my seděli mezi rozhodnutím vzdát to… a ještě chvíli vydržet. Pak si k nám přisedli tři mladíci. Začali si povídat se synem. Maki okamžitě a ochotně překládala jako správná tetička.
A zatímco já byla ponořená někde mezi obavou o syna aby to neodstonal a zklamáním, že se nedostanu o úplňku na vrchol té hory a neuvidím následný východ slunce, náhle vidím, jak syn mizí s jedním tím mladíkem ve tmě. Vyděšeně vyskakuju a volám: „ Ríšo! Ríšo stůj!“
Maky hází batoh se spacákem na záda a volá: „Dělej, pojď! Kluci nám pomůžou a vytáhnou nás na vrchol.“
No, jako dobrý, ale já nevidím syna. Můj mozek začal vymýšlet co všechno hrozí a ohrožuje syna, Maki, mě, nás…. ale o to rychleji jsem měla možnost zdolávat schod za schodem a následovat vzdalující se sestru.
Nevím, jak dlouho to trvalo.
Jen vím, že najednou to šlo.
Rychleji. Lehčeji.
Kluci si Ríšu předávali – na ramena, na záda. Nás občas vytáhli za ruku. A najednou jsme nebyli sami. Podmínky byly pořád stejné. Déšť, tma, zima, schody.
Ale atmosféra se změnila. Najednou to mělo všechno… energii.
U jednoho stánku na nás chlapi s Ríšou čekali.
„Kupte si leknín,“ naznačovali.
Upřímně – vůbec se mi nechtělo. Peníze někde v batohu. Málo peněz. A hlavně… nechápala jsem proč. Oni se na sebe podívali. A koupil každý dva lekníny.
A pak už to šlo rychle. Asi za půl hodiny jsme byli nahoře.
Vrchol.
Svíčky.
Mraky, které se na chvíli rozestoupily. Měsíc.
Syn mi podává leknín:
„Mami, tohle máš položit sem a něco si přát.“ Prý se ti to splní.“ I Maki už pokládá leknín na místní oltář, který tam byl již plný pokrytý různými květy.
Dívám se kolem. Skláním se a se slzami v očích pokládám darovaný leknín. Uvědomuji si, že celá tahle cesta nahoru je symbolická. V tu chvíli mi to dochází.
Nikdy to nevzdávej.
Když bude nejhůř, přijmi vše pokorně.
Smířlivě se přizpůsob.
A bude-li to jenom trochu možné, pomoc se vždy najde – nemusíš být na všechno sama.
Tak jsem až teď s vděčností položila ten leknín mezi ostatní květy.
Podívám se na ty tři kluky.
„Děkuju,“ usměju se na ně. A jako by přesně na to čekali. Rozloučili se… a zmizeli zpátky dolů.
