🗓️ březen 2008 → Srí Lanka, Kolombo, Kandy
Opustili jsme Indii a přeletěli na Srí Lanku…do úplně jiné energie, jiného – a přitom v mnohém velmi podobného světa. 🌿
Na první pohled, když jsme vyšli z letiště a hledali obyčejný autobus do centra Kolomba, to vlastně ani tak jinak nepůsobilo. Chaos, lidé, ruch. Ale po půl roce v Indii si člověk začne všímat detailů.
Bylo tu… čisto.
Dobře, řekněme čistěji. 😊
Lidé byli víc „západně“ oblečení. Ano, ženy stále nosily sárí, pandžábí a šátky, ale vedle toho úplně běžně rifle, kraťasy, trička. Muži stejně tak. Košile sice zůstaly, ale přibylo hodně triček – samozřejmě s anglickými nápisy, které občas nedávaly úplně smysl.
A taky se tu méně troubilo. Což po Indii působilo skoro až podezřele klidně.
Ale jinak? Přeplněné autobusy, lidé všude, ruch… to zůstalo. 😊
Šli jsme ulicí a najednou Maki říká:
„Hele… není divný, že my jdeme tam a všichni ostatní jdou proti nám?“
Rozhlédnu se.
A fakt.
Lidé jdou proti nám. Někteří rychle. Někteří skoro utíkají. A jejich výrazy… nebyly úplně klidné.
My mezitím řešíme důležité věci – třeba kde budeme spát. Takže moje pozornost zůstávala v průvodci, který zrovna doporučoval nějakou „ověřenou“ ulici s ubytováním.
Jenže Maki to nedalo. Zastavila jednoho spěchajícího pána a ptá se, co se děje.
Ten začal mávat rukama tak intenzivně, že bylo jasné, že to nebude o ceně mango džusu.
„Go! Go! Go!“ A ukazoval směr – přesně opačný, než kam jsme šli.
A pak to přišlo.
„Bomb!!!“
Maki se na mě otočila: „On říká bomba…“
Já na ni koukám.
Ona na mě.
A pár vteřin nám to vůbec nedochází. Jako by mozek odmítal tu informaci přijmout. Bomba. Tady. Teď.
Ještě že ten pán neztrácel čas a prostě odešel. A my… jsme se konečně rozběhli taky a splynuli jsme s davem.
Hned jsme si naplno uvědomili, že jsme na místě, kde realita může být úplně jiná než ta, na kterou jsme zvyklí.
Tamilští tygři.
Slovo, které jsme do té doby vnímali spíš z novin nebo dokumentů, najednou dostalo úplně jiný rozměr. „Tak jo… takže tady si máme dávat pozor na bomby,“ proběhlo mi hlavou. Docela praktická informace do života.
Bylo zvláštní, jak moc nám to bylo vzdálené. V Evropě něco takového nezažíváme. A tak jsme to vlastně neuměli ani pořádně pochopit.
Když jsme si později našli ubytování, majitel domu nám začal vyprávět svůj příběh, který zvláštně korespondoval s naším čerstvým uvědoměním, že jsme v zemi úplně jiné energie, jiného – a přitom v mnohém velmi podobného světa.
Ukazoval nám, kam až sahala voda při tsunami. Vyprávěl o tom, co všechno zmizelo. Kolik domů bylo pryč. Kolik lidí.
Měl u sebe několik psů, o které se staral. Jeden z nich měl amputovanou packu. Ten obraz byl silnější než jakákoliv slova.
Z okna jsme viděli místa, kde kdysi stály domy.
Teď tam nic nebylo….. A čísla, která z jeho úst padala – počty mrtvých, zraněných – byla tak velká, že je člověk ani neumí skutečně pojmout.
Seděla jsem tam a zase mi hlavou běžela ta moje známá myšlenka.
Ano, ztratila jsem muže.
Ztratila jsem jistoty, majetek, život, jaký jsem znala.
Ale to, co se stalo tady… to bylo v úplně jiném měřítku.
A znovu jsem cítila to stejné: Ne, nejsem ta největší chudinka na světě! Díky za tak hluboké a silné uvědomění!
Druhý den jsme se rozhodli jet dál do vnitrozemí. Do města, o kterém jsme už slyšeli.
Do Kandy.
Místa, které má pro místní obrovský význam.
A právě tam jsme se vydali podívat na něco, co jsem do té doby vnímala spíš jako legendu než realitu.
Na Buddhovu relikvii.
Na zub samotného Siddhártha Gautama.
Chrám, kde je uložený, se jmenuje
👉 Chrám Buddhova zubu
Už při příchodu bylo jasné, že nejde o obyčejné místo.
Lidé přicházeli v bílém oblečení. Nesli květiny. Mluvili tiše. Bylo cítit, že tady se něco děje. Něco, co přesahuje běžné chápání.
Samotný zub jsme samozřejmě neviděli. Je ukrytý v několika schránkách, jedna v druhé, jako taková zlatá tajemství. Ale ani to nebylo důležité.
Důležitá byla ta atmosféra.
Vědomí, že pro místní má tenhle malý kousek něčeho tak obrovský význam. Že věří, že kdo relikvii vlastní, má právo vládnout zemi. Že je to symbol víry, naděje, kontinuity.
Stála jsem tam, mezi lidmi, kteří se modlili, skláněli hlavy a přinášeli obětiny…a uvědomila si jednu věc.
Každá kultura má své jistoty.
Své opěrné body.
Něco, čeho se drží ve chvílích, kdy se svět rozpadá.
Pro ně je to víra.
Pro někoho jiného rodina.
Pro někoho práce.
Pro někoho vzpomínky.
A možná je vlastně jedno, co to je. Důležité je, že to máme.
Možná si zkus položit jednoduchou otázku:
Co je to tvoje?
Čeho se držíš ve chvílích, kdy se všechno ostatní začne bortit?
Protože právě to… je často to jediné, co nám zůstane.
