🗓️ prosinec 2007 Indie Kérala → vysočina / Munnar – Thekkady – pobřeží Alappuzha

Vysočina v Kérale nám nenabídla jen příjemné klima, čajové plantáže a vůni různého druhu koření. Nabídla nám i zážitky, které by člověk v katalogu cestovky možná přehlédl… a přitom právě ony se vryjí nejhlouběji.

Ještě před odjezdem z hor jsme navštívili sloní záchrannou stanici. Místo, kde se sloni nekoupou jen tak ledabyle, ale kde je koupání téměř rituál. Obrovská těla ponořená do vody, pomalé pohyby, klid v očích. Člověk má pocit, že ten slon ví víc než on sám – a že kdyby chtěl, mohl by vám o životě vyprávět celé hodiny. Jen by to nebylo v angličtině.

Pak přišly ukázky tradičního bojového umění kalaripayattu – jednoho z nejstarších bojových systémů na světě, ze kterého údajně čerpala i asijská bojová umění. Mladí kluci s lesklýma očima létali vzduchem, skákali přes oheň, mávali meči, zatímco děda seděl v první řadě a lehce se předkláněl, jako by jim chtěl pomoct s rovnováhou. Mamka občas zalapala po dechu. Syn jen hltal každý pohyb a bylo vidět, že kdyby mu někdo dal do ruky hůl, začne hned trénovat.

Ale největší dojem na mě udělalo tradiční kathakali divadlo. Nešlo jen o představení samotné. Ještě před začátkem jsme totiž mohli sledovat, jak se herci líčí přímo na jevišti. A to nebylo „rychle si hodit make-up“. To byl hodinový proces. Barvy, vrstvy, přesné tahy, těžké kostýmy, obrovské límce, výrazné masky. Herci se postupně proměňovali v démony, bohy, hrdiny i zvířata. A když pak začalo představení, nebylo potřeba jediného slova.

Jen oči.
Jen gesta.
Jen rytmus bubnů.

Výrazem obličeje dokázali ukázat vztek, lásku, žárlivost, smrt i zrození. Syn seděl jako přikovaný. A já si říkala, kolik „civilizovaného“ divadla jsem viděla, které se tomu nemůže ani přiblížit.

Pak už přišel čas rozloučit se s horami. Zamávali jsme opicím, které nás doprovázely skoro všude, a nasedli opět do místního autobusu, směr západní pobřeží Kéraly – město Alappuzha, přezdívané Benátky Indie.

A Benátky to opravdu jsou. Jen místo gondol tu jezdí dlouhé lodě, krásné bambusovo-rákosové houseboaty a pracovní čluny. Síť kanálů, která propojuje města, vesnice i dvorky domů, slouží ke všemu možnému. Tedy nejenom k přepravě osob a zásobování, ale to byste se divili k čemu všemu ještě. K osobní důkladné hygieně, praní, mytí nádobí a nesmím zapomenout jako zdroj sladkovodní vody tedy k zalévání zahrádek a celých rýžových polí.

Takže když jsme pluli po kanálu na jedné z těch krásných lodí a někdo nám s úsměvem nabídl čaj…
zdvořile jsme odmítli. Stvrdil to pohled na paní, která si o pár metrů dál myla po pás namočená v kanále vlasy, zatímco vedle ní někdo drhnul hrnce a kus dál se koupalo dítě… byl sice autentický, ale chuť na čaj tím lehce utrpěla.

Večer babička oznámila, že potřebuje pauzu od místníh tradic. Prý si přeje „normální jídlo, normální restauraci a normální příbor“.

Rozumný požadavek.

V Alappuzhe to nebyl problém. Turistická oblast nabídla restauraci, kde se blýskaly skleničky, ležely příbory a číšník se ptal, zda si přejeme vidličku nebo lžíci. Já jsem po dlouhé době jedla příborem… a bylo to zvláštní. Jako bych zapomněla, co s ním.

Syn se podíval na příbor, pak na mě a zeptal se:
„Musím to používat?“

Nemusel. Jsme přece v Indii.

Takže zatímco babička si opatrně krájela jídlo nožem, syn se s radostí pustil do hranolek s rybou pravou rukou, úplně bez zábran, s nadšením a absolutní samozřejmostí. Číšník se usmál. Všechno bylo v pořádku.

Až do noci.

V noci se ozvaly střevní potíže u syna. A pořádné. Ráno babička vstane, podívá se na postel a pronese památnou větu:
„Jejej… někdo mi posral postýlku.“

Smáli jsme se tak, že jsme sotva popadali dech. A smích nás neopustil ani ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že nikdo z nás nemá jistotu, že nedopadne jako babička.

Syn ještě druhý den předvedl, jak se dá v Indii posrat paty i v sandálech a to skrz široké nohavice kalhot. Praktická ukázka, že gravitace funguje všude stejně.

Ponaučení znělo jasně:

👉 Chcete-li si v Indii neposrat paty, jezte zásadně mimo turistické VIP restaurace.

A i když to zní drsně…smáli jsme se tomu ještě dlouho.

Protože Indie vás naučí jedno:
buď se zasmějete,
nebo se zblázníte.

A my se – zatím – rozhodovali se smát 😄