🗓️ prosinec 2007, Tiruvannamalai, Indie
Poslední úplněk roku. A tady v Tiruvannamalai vždy znamená jediné:
nic nebude jako obvykle. Celé město se promění ve vesmírný tep.
Od časného rána se začalo všechno kolem mě rozvibrovávat. Lidé přicházeli ze všech stran — muži, ženy, celé rodiny, poutníci bosí i unavení, tiše jdoucí i nadšeně povzbuzující ostatní. Všichni s jediným cílem: Pradakshana. Patnáct kilometrů kolem posvátné hory Arunáčaly.
Kruh očištění. Kruh odevzdání. Kruh modlitby v pohybu.
Nekonečný proud lidí
Zpočátku jsem to pozorovala s úsměvem.
Později s údivem.
A večer… už skoro s vyděšením.
Protože ten proud neustával.
Když jsem chtěla jen přejít ulici, musela jsem se nejprve zařadit do davu, držet jeho tempo, postupně se propracovat o kousek stranou… a zase, a zase… a po stovkách metrů konečně vyklouznout ven, abych se mohla vracet proti proudu, tentokrát už pěkně složitě a pomalu.
A přesto — nikdo netlačil.
Nikdo se nehádal.
Nikdo se nerozčiloval.
Bylo to jako pohyb jednoho jediného těla. Jednoho úmyslu. Jedné modlitby.
Ať už jich bylo pět tisíc… nebo milion… v danou chvíli to bylo jedno. Byla to vlna.
Cizinci bokem, Indové v proudu
Zatímco Indové šli, my cizinci jsme spíš seděli po restauracích a z povzdálí sledovali to monumentální dějstvo.
Každý z nás si asi uvnitř říkal: Jak tohle vůbec dokážou?
A přitom je to pro ně tak přirozené, jako pro nás slepit perníčky o Vánocích.
I já jsem většinu dne prostě pobíhala mezi snídaní, obědem a svačinou, zdravila známé a rozprávěla s novými přáteli, které mi Indie nenápadně posílá do cesty.
A pak jsem navrhla:
„Pojďte dnes večer ke mně na terasu. Západ slunce a oheň na vrchu Arunáčaly jsou odtud nádherně vidět.“
Ani jsem nečekala, že přijde tolik lidí.
Společně jsme seděli v teplém večeru, pod velkým měsíčním světlem. A já si uvědomila, že tohle všechno — lidská přítomnost, sdílení, klid — je přesně to, co jsem potřebovala.
Je zvláštní, jak moc se může člověk změnit během pár týdnů( cca 11).
Nebo jak moc může změnit Indie jeho.
Najednou jsem cítila hlubokou spokojenost.
Jako by do mě něco zapadlo.
Jako bych byla konečně mezi svými — i když jsem od domova tisíce kilometrů daleko.
Indie není jednoduchá země.
Je hlučná, chaotická, nepředvídatelná.
Ale je pravdivá.
A to mě na ní fascinuje.
Lidé tady nehrají role.
Nehlídají si image.
Jsou prostě takoví, jací jsou.
A já mezi nimi cítím zvláštní druh svobody a lehkosti.
Nechci tvrdit, že bych tu chtěla žít napořád.
Ale vracet se sem alespoň „na sezónu“, na pár týdnů nebo měsíců?
Ano. To si teď dokážu představit velmi snadno.
A ještě něco… možná to nejdůležitější
Možná i proto dnes cítím tak hluboké uklidnění.
Zítra mířím na letiště — vyzvednout Ríšu, svého syna. A s ním i rodiče, kteří ho do Indie přivážejí.
Představa, že tu za pár hodin přistanou, mě naplňuje zvláštním teplem.
Moje rodina v zemi, která mě právě tolik mění.
Můj devítiletý synek v prostředí, kde je všechno jiné: vůně, zvuky, barvy, pravidla i chaos.
A babička s dědou — ti se mnou budou objevovat Indickou kulturu úplně poprvé.
A do toho ta indická „vánoční výzdoba“…
Ta je tu k popukání.
Někdy roztomilá, někdy bizarní, jindy úplně mimo. Často je to spíš přívětivý obchodní tah pro cizince než duchovní připomínka Vánoc.
Ale vlastně — proč ne? I to je Indie. Upřímná, barevná, svá.
Takže pokud vás zajímá,
jaké to je cestovat po Indii s devítiletým klukem a dvěma seniory,
zůstaňte se mnou.
Další zápisek už bude plný cestování i rodinné atmosféry.
A slibuji, že to bude jízda — v dobrém i úsměvném smyslu.
