🗓️ prosinec 2007, Chidambaram/návrat do Tiruvannamalai, Indie

Dnešní ráno jsem vstávala nečekaně odhodlaná. Věděla jsem, že tenhle návrat už chci zvládnout sama. Že je čas nadechnout se bez opory Štěpy i Jima a zkusit si cestu zpět na vlastní pěst.

Z hotelu, kterému jsme s lehkou ironií říkali „luxusní“, jsem vyšla do ranního vlhka a hned mě ovanula vůně kávy. V malé, hlučné restauraci plné Indů jsem si objednala silnou kávu a pálivou snídani, která mě okamžitě probrala. Myslím ta snídaně 😊 Bylo to zvláštní — sedět tam sama, mezi cizími, a přesto se cítit tak nějak… doma.

U tuk-tukáře jsem se domluvila na dobré ceně během pár vteřin, jako bych to dělala roky. Na nádraží jsem pak stála trochu nejistě a přemýšlela, kam vlastně jet. Stejnou trasou jako předtím? Nebo to zkusit nějak přímo?

A tak jsem si v duchu říkala:
„Buď trochu jako Štěpa, nebo ještě líp, jako rodilá Indka.“

Zhluboka jsem se nadechla, obrátila se k autobusům a začala nahlas volat:
„Tiruvannamalai! Tiruvannamalai!“

A ono to fungovalo. Jeden řidič se rozzářil, mával na mě a ukázal mi svůj autobus. Jen pro jistotu jsem se ještě jednou zeptala, zda jede do Tiruvannamalai a on se smál jako úplněk. „Five minutes,“ ukazoval. Jo jo, to je ok. Ještě dost času…

Běžím koupit vodu. Otočím se zpět a vidím… můj autobus už odjíždí. Průvodčí na mě mává, ať běžím! Co?! To si dělá pr…el?

„Naskočíš si!?“ řval na mě ten průvodčí.

Naskakovala jsem jako pravá Indka. A smála jsem se u toho tak, že se smála i půlka autobusu. Nejspíš jsem vypadala u toho procesu naskakování naprosto šíleně, ale byla v tom neskutečná radost a svoboda.

Když jsem se usadila k oknu, cítím jak mám srdce nějak lehké. Jako bych odložila obrovský balvan, který jsem si táhla celé týdny — vlastně celé měsíce.

Z okna jsem pozorovala lidi. Tentýž ruch, stejná prašná ulice, stejné tváře… a přesto jsem je najednou viděla úplně jinak. Už mi nepřipadali špinaví, chaotičtí ani unavení životem. Jako kdyby mi někdo vyměnil oči. Místo toho jsem viděla jen pokoru, tichou jednoduchost bytí. Lidi, kteří přijímají život přesně takový, jaký je. Neobracejí se proti němu. Nepotřebují ho přepisovat, vylepšovat, dělat z něj něco víc. Jen žijí. A dýchají. A kráčí dál – s neokázalou, samozřejmou odevzdaností.

A tehdy mě zasáhlo něco, co neumím popsat jinak než jako hluboké, ničím nepodmíněné pohnutí. Byla to láska, která neměla objekt, adresáta ani příběh. Prostě jen byla. Rozlila se ve mně jako teplé světlo, které zaplaví každou skulinku. Měla jsem jedinou myšlenku:
„Tak takhle chutná smíření.“

Smíření ne jako rezignace.
Smíření jako návrat domů — k sobě, k životu, k tichému souhlasu s tím, co je.

Cítila jsem v sobě vděčnost, něhu, vřelost k těm mírumilovným lidem, kteří tu žijí ve své prosté každodennosti. Bez hořkosti, bez dramat, bez neustálého rozčilování nad tím, co by mělo být jinak. Bez pocitu, že život jim něco dluží. Bylo v tom něco z jejich kultury, ale i něco nadkulturního — jako kdyby v nich bylo přirozené porozumění tomu, co my v Evropě už dávno zapomněli: že utrpení se nevyřeší kontrolou, ale přijetím.

A já jsem si v ten moment uvědomila něco, co mě zabolelo i osvobodilo zároveň:
Proč to tady v Indii dokážou a my Evropané, zahrnutí blahobytem a neporovnatelně lepším životním standardem, ne?

My, Evropané, často hledáme moudrost v knihách, na přednáškách, v kurzech, v teorii. Snažíme se pochopit život hlavou. Tady ho lidé chápou srdcem.
My si komplikujeme i to, co je jednoduché.
Oni zjednodušují i to, co je složité.

A já? Já jsem tam seděla v rozhrkaném autobusu a měla jsem pocit, že mi někdo právě vypnul půlku starých přesvědčení a otevřel vnitrní prostor, do kterého konečně může vstoupit ticho. A v tom tichu jsem slyšela svou vlastní duši, jak říká:
„Dívej… takhle můžeš žít i ty.“

Cesta domů přes dva autobusy

Po čtyřech hodinách mi průvodčí ukázal, že vystupuju. Jenže to vůbec nevypadalo jako Tiruvannamalai.

A pak se stalo něco, co miluju na Indii.
Průvodčí s krásnýma očima vylezl za mnou ven, dovedl mě k jinému autobusu, předal mě druhému průvodčímu — jako balíček s pokyny — a ten počkal, až nastoupím. Pak se hned rozjel. Co? Čekal na mě.

Ne. Prostě to tak vyšlo! Nevím, je to jedno a dost super zároveň.

Další hodina cesty.
A pak…
„Domov.“

Můj domov pod Arunáčalou, který jsem poznala okamžitě.

Šla jsem po silnici k mému ubytování, ponořená sama do sebe, a najednou taková rána, že jsem odletěla snad dva metry do stánku s ovocem. Srazila mě kráva — ano, opravdová kráva ! Jediným výsledkem bylo, že jsem si odnesla domů banány. A smála se tomu až do pokoje.

Takže cestu jsem zvládla na 1 — navzdory krávě, jednoho přestupu i tomu, že jsem potřebovala na záchod asi tři hodiny v kuse.

Po příjezdu z výletu, se moje tělo zázračně okamžitě uzdravilo/spravilo. Jsem jen unavená — unavená tak, že bych prospala celý den. Ale jinak je mi dobře.

A ego?
To potvora umí vystrčit prstíček kdykoliv. A kdekoliv.
Je to samozřejmě i moje součást — ne nepřítel, jen hlas uvnitř, který někdy překřičí všechno ostatní. Rozdíl je ale v tom, že už o něm vím. A tím se mění úplně všechno. Už se neumí tak snadno převléct za smutek, za pocit ublížení nebo za představu, že svět se proti mně spikl. Už mu tolik nevěřím. A hlavně — už nevěřím všemu, co mi šeptá.

Psychologové říkají, že ego je mistr převleků. Dokáže se ukrýt do podoby strachu, falešné skromnosti, přehnané odpovědnosti, dokonce i duchovna. Někdy se tváří jako „pravda“, jindy jako „logické rozhodnutí“.
A právě proto je tak těžké ho odhalit.

Ego se může schovat třeba:

• do bolesti („když trpím, jsem opravdová“),
• do lítosti („můj příběh je těžší než příběhy ostatních“),
• do kontroly („musím mít jistotu, jinak se stane něco zlého“),
• do perfekcionismu („když nebudu dost dobrá, ztratím hodnotu“),
• do pomáhání („když dám všem všechno, jednou mi to vrátí“),
• do hrdosti („já to přece zvládnu sama“),
• do duchovna („už jsem všechno pochopila… a ostatní ještě ne“),
• do vztahové bolesti („když miluji, musím trpět“).

A nejčastěji?
Ego se schovává tam, kde se bojíme podívat sami na sebe.

A tak se ptám — nejen sebe, ale možná i tebe, kdo mě čteš:
Kde se schovává tvoje ego? Za co se převléká právě u tebe?

Já sama jsem tehdy pochopila, že moje ego miluje jednu věc nejvíc:
schovat se do bolesti.
Do příběhu o ztrátě.
Do minulosti.
Do „už nikdy nebude dobře“.

A možná právě když jsem seděla v tom rozhrkaném autobusu, už se nemělo kam schovat. Byla jsem příliš otevřená. Příliš přítomná. Příliš blízko sobě. A v takovém prostoru se ego rozpouští jako cukr ve vodě — pomalu, tiše, bez dramatu.

A já jsem cítila, že poprvé po dlouhé době není smutek místem, kam bych utíkala.
Že už nepotřebuji trpět proto, abych byla věrná minulosti.
Že můžu být šťastná, aniž bych zradila lásku, která skončila.

A tak si říkám —
možná je tohle ta pravá svoboda.
Ne zbavit se ega, ale vidět ho.
A nenechat ho řídit celý můj zbývající život.

Takže žádný strach.
Je mi tu dobře.
A moje cesta proměny, zde v Indii, může pokračovat. Však mi babička s dědou už brzy přivezou syna! Je na čase, být opět mámou, dcerou, sestrou, kamarádkou…časem třeba i přítelkyní 😉
Ina

P.S. Zápisek je ze 7.12. 2007 – přesně rok po Zdenkově smrti.

Dnes 7.12. 2025, kdy zápisek zveřejňuji, je to již 19 let. Kruh se uzavřel, tak JEN – „Díky za lásku jaká byla, díky za společný život, jaký byl.“