🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
Opice, balónek a Američan z Texasu…
Kde jinde toto zažiješ v jednom dni než v Indii!
Tak nevím, možná si říkáte, že už není o čem psát. Vždyť sedím na jednom místě, většinu dne trávím v tichu a meditaci a může zdát, že se nic neděje.
Ale děje.
Nevím přesně, co se ve mně změnilo od chvíle, kdy jsem byla definitivně přijata horou Arunachalou, ale dnešní ráno jsem se probudila s lehkostí. Vyskočila jsem z postele a začala si pobrukovat. Měla jsem pocit, že dnešní den bude dobrý — bez konkrétního důvodu, prostě jen tak. Možná ke mně opravdu doletěla vaše podpora, nebo již naplno působí vliv hory…. zkrátka, najednou se mi dýchalo snadněji.
Vyšla jsem na střechu, pozdravila horu a chvíli s ní mlčky rozmlouvala. Tělo bylo ještě unavené po včerejším výstupu, pomyslela jsem si: to se bude dnes dobře meditovat.
V ášramu jsem se posadila do ticha — a dvě hodiny zmizely, ani nevím jak. Pak jsem obešla svatyni s Ramanovými ostatky, jak se tu běžně dělá, i když stále přesně nevím proč. A když jsem vyšla ven, zaujaly mě místní a všudypřítomné opice, které dováděly na dvoře.
Sedla jsem si na zem a pozorovala je. A vtom si ke mně přisedl muž — Viliam z Texasu. Pokusil se o rozhovor.
Znejistěla jsem a chtěla se vymluvit, že anglicky moc neumím. Ale vzpomněla jsem si na slova své sestry Maki, která mi nedávno psala, že se člověk prostě musí odhodlat mluvit. A jak mi věří, že to dokážu.
Tak jsem zůstala.
Viliam ukázal na opici a řekl „monkey“. Přikývla jsem, zopakovala. Pak na veverku. A takhle to pokračovalo, dokud jsme se oba nezačali smát. Strávili jsme v konverzaci spolu skoro hodinu. Pak jsem vytáhla balonek (které vozím pro žebrající děti), nafoukla ho a on ho hodil mezi opice. Vznikla z toho hotová podívaná pro děti i dospělé, místní i cizince! Jedna malá ho jen zkoumala, druhá ho sebrala a v tu chvíli jej chtěli všichni. Nakonec jej ukořistila stará opice. Odlezla si stranou a najednou do něj kousla – taková rána se ozvala, až se na vteřinu všechno zastavilo – až na starou opici! Ta s leknutím spadla z větve rovnou do bazénku. Smáli jsme se, až nám tekly slzy.
Po té veselé scéně mě Viliam pozval na oběd. Vzal mě k jedné místní ženě, která vaří jen pro pár lidí home-cooked lunch 🍛 Jídlo bylo výborné – a hlavně nepálilo.
Viliam se mezitím rozhodl, že se stane mým učitelem angličtiny.
No co, bránit se nebudu – třeba to opravdu půjde líp.
Během jídla se snažil mluvit tak, abych mu rozuměla. Občas napodoboval zvířata, gestikuloval, dělal grimasy – a já se smála, že lepšího učitele angličtiny jsem si snad ani nemohla přát.
Po obědě jsme šli na kávu a pak k jedné vzácné Indce, o níž se říká, že dokáže z lidí vytáhnout to, co jim škodí.
Byl to silný zážitek, těžko popsatelný. Cítila jsem, jak se ve mně něco děje, ale tak nějak to bolelo.
Nevydržela jsem tam dlouho – a možná to tak mělo být.
Řekla jsem si, že někdy půjdu znovu. Třeba po kouskách vyléčím své srdce alespoň natolik, aby znovu dokázalo svobodně bít.
Dnes byl zkrátka veselejší den. A já doufám, že i na vás se trochu té mé radosti přeneslo.
Protože vy jste tu stále se mnou – ve všem, co tu prožívám, prožíváte také skrze mé zápisky. Děkuju.
🌞 Zamyšlení Iny
Někdy se radost nevrací s velkým třeskem, ale tiše – jako první úsměv po dlouhém dešti.
Zatímco my lidé hledáme „velké duchovní zážitky“, život nám ukazuje, že největším učitelem může být obyčejný okamžik – smích, hra, lidská blízkost.
Tady v Indii mě to učí každý den.
Radost z obyčejnosti, z maličkostí, které nic nestojí.
Je to návrat do prostoty dítěte, které se raduje bez důvodu.
A možná právě tehdy jsme nejblíž tomu, co nazýváme osvícením – protože světlo se nerodí z úsilí, ale z uvolnění.
Až o mnoho let později jsem v Evropě zjistila, že to, co jsem tehdy v Indii prožívala, má své jméno a je pro mnoho lidí životním stylem – Mindfulness.
Ale tady jsem se o nic nesnažila.
Jen jsem byla.
A to bytí – čisté, prosté, bez pojmenování – bylo samo o sobě osvobozující.
