🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai, Indie
🪷 Když se otevřu – otevře se i svět
Už jsem v Indii nějaký ten den, týden. Někdy mi to připadá jako chvíle… jindy jako věčnost. Dneska jsem věděla, že odpoledne budu mít naplánovaný hovor s Ríšou – s mým statečným synem, který teď žije v ČR bez mámy. A ačkoliv je opravdu statečný, cítím, že spojit se, alespoň přes ICQ, je nutnost pro nás oba.
Do hovoru zbývaly tři hodiny. Měla jsem čas. Ale bylo mi smutno. Tak jsem se courala hlučným městem, jen tak bez cíle. Zastavila jsem se u jedné „restaurace“ a dala si kávu. Mladý Ind mi ji přinesl, s úsměvem, přisedl si a začal mluvit. Anglicky, rychle a plynule. Já nerozuměla skoro ničemu, ale i tak jsem se smála, když se smál on. Mračila se, když se mračil. Byl to můj nejdelší rozhovor s místním člověkem od chvíle, co jsem přiletěla. Jakoby vesmír věděl, že dneska není dobré nechávat mě samotnou, ale jen osamělou!
Na konci mě začal ten Ind učit tamilsky – a já jeho zase česky. Měl překvapivě talent na písmeno „Ř“. A hodně ho bavilo, že se mi může říkat Inuško. Pochopila jsem, že je to skoro jako typické incké jméno. Po hodině a půl jsem měla hlavu jak pátrací balón. Rozloučila jsem se a šla dál.
Cestou jsem prošla kolem obchodu s látkami a šálami. Jeho majitel mě už několik dní zdravil s úklonou a milým úsměvem. Dnes mě však pozval dál. Možná jsem byla unavená věčnou ostražitostí, samotou a smutkem – a tak jsem, skoro bez přemýšlení, vstoupila.
Začal rozkládat šály na pult, který se zdál být bezedný. Barvy, třpyt a dotek látky byly najednou v ostrém kontrastu s prázdnotou, kterou jsem cítila uvnitř. Byla jsem smutná, ztracená a vůbec bez chuti cokoliv kupovat. Jeho jednoduchá otázka „Proč jsi tak smutná?“ mě úplně vyvedla z rovnováhy. Najednou přestala fungovat ta tenká vrstva, kterou jsem se tu chránila – úsměvy, zdvořilost, kontrola. A tak se spustilo to totální nervové přepětí. Začala jsem plakat… usedavě, s hlasem, který jsem už dlouho neslyšela. Plakala jsem a plakala.
Vyprávěla jsem mu o Zdendovi, o lásce, která byla Tááák velká a ojedinělá. O plánované svatbě a miminku. O mé chuti to všechno vzdát a odejít za ním – tady v Indii, tady u svaté hory Arunachaly. On mezitím tiše zavřel obchod, posadil mě, přinesl mi masala kávu a mluvil tichým, jednoduchým anglickým jazykem. Říkal, že jsem na dobrém místě. Že pod Arunáčalou se bolest mění v pochopení.
A víte co? Mně se opravdu v tu chvíli ulevilo.
Možná proto, že jsem konečně všechno nahlas řekla, bez přetvářky, cizímu člověku, který mě neposuzoval. Možná proto, že jsem poprvé v Indii nebyla „ta silná“, ale jen obyčejná, zranitelná žena. A možná proto, že někdo úplně neznámý na mě pohlížel bez lítosti a bez rad – jen byl. Soucítil, nezasahoval, nezachraňoval. A to stačilo.
Bolest, kterou si v sobě držíme, roste. Ale když ji jednou, i před cizím, pustíte ven, vklouzne do ní trochu světla. A to světlo, tam v jeho obchodě, mě na chvilku začalo hřát.
Pak přišel čas na Ríšu. Povídání s ním mě vždycky pozvedne. Potřebovala jsem to. Byl to další silný moment.
A přesto… to ještě nebyl konec dne.
Po večeři mě oslovil další Ind. Nejdřív běžná otázka, pak že má stejný směr jako já, pak že by mě mohl učit angličtinu, že se půjdeme projít. Opatrnost ve mně řvala, ale šla jsem. Byl to „jógín“. Tvrdil, že pozná, zda jsem zdravá – a podal mi kámen, abych meditovala. Než jsem vymyslela únikovou cestu, stál u mě blíž a začal mluvit o mém muži. Že jsem o něj přišla. Vůbec nechápu jak na to přišel! Jen jsem přikývla.
A pak mi řekl – bude líp. Dovedl mě bezpečně až k ubytování a zmizel ve tmě. No jak tohle mám chápat….a jak to asi působí, když to čteš teď ty? Hale, opravdu nemám odpověď na všechno….takže, jen popisuji, co jsem zažila!
Usnula jsem jako miminko. Byl to zvláštní den. Silný. Léčivý.
Díky, ať už to zařídil kdokoli. Snad to bude stačit na dalších pár dní.
Posílám objetí všem, kdo o něj stojí.
Ina
