Indická zouvačka. Aneb, jak mě téměř vynesli z chrámu Arunachaleshvara

🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai

🩴 Dneska vám povím, jak jsem už fakt šílená z jejich strachu z nečistých bot.

To, že se už automaticky zouvám skoro už před ášramem, budiž.
Svaté místo je svaté místo – určitě je velký rozdíl, jestli ho umažu botou nebo chodidlem, co už je černé jak uhel dřív, než přejdu bosky od brány k meditační hale.
Fajn.

Taky chápu, že když jdu omrknout třeba nějaké ubytování, tak jsem vlastně jako na návštěvě. U nás se taky zouváme. Nebo když jdu do svého ubytování, zout se musím takřka hned u prvních vchodových dveří u domu. Pak se jde do druhého patra, po dost špinavých schodech a následně dlouhou chodbou ke dveřím od pokoje. Tu chodbu asi od postavení domu nikdy nikdo nemyl. Má chodidla, co opustila boty, jsou černější a černější. Ale zvyk je zvyk. V pokoji jdu hned do koupelny a mydlím a mydlím, drhnu a drhnu.
Ale že si musím sundat boty i před každým obchodem, a pak si tu špínu nosím zpátky do bot?
To už mě fakt štve.

Tady je taková špína, že se bojím vůbec tu nohu z boty vytáhnout.
Ale snad by bylo lepší chodit bez nich. A proč? Teď vám to popíšu…

🛕 Chrám, co se stavěl skoro tisíc let. A já málem skončila na pranýři.

Po obědě (jako vždy rýže a kupa dalších pálivostí), jsem se rozhodla, že si dneska udělám „výlet“. Dneska vyrazím do chrámu Arunachaleshvara (Arunáčálesvara).
To je gigantický kolos vzdálený od Ramana ašrámu asi 3 km, co se stavěl skoro tisíc let – říkají mu „chrám věčného východu slunce“. Je na úpatí kopce Annamalai (Arunáčala) tady v Tiruvannamalai ( stát Tamil Nadu jižní Indie). Je to jeden z nejvýznamnějších chrámů v tamilské tradici. Chrámový komplex se rozkládá na 10 hektarech a je jedním z největších v Indii. Než to projdu, bude večer.

Už samotné odhodlání tam jít bylo odvaha.
Jde se totiž po hlavní třídě – takže hrozí:

• zbláznění se z hluku a věčného hlasitého troubení
• možnost srážky s povozy, krávami nebo různě se trousícími lidmi
• infekce, co v představě Evropana číhá snad úplně všude,
• a pak taky podél hlavní ulice musím čelit neustálému odmítání žebráků. Ale zase bez obav, že vám zmizí něco z kapsy. Zásadně se nedotýkají lidí. Nesmí. A všichni to nejen vědí, ale také dodržují! Proto stále natahují ruce a mávají mi před očima s dlaní do mističky a vydávají někdy jen skřeky a heky. Kolikrát vidím, jak nějaký „turista“ dá nějakou tu Rupku jednomu, druhému a najednou je kolem dav žebrajících a turista začíná propadat panice, protože tento „džbán“ je skutečně bezedný 😊

Když jsem dorazila na místo, který prostě nepřehlédnete a našla něco, co připomínalo hlavní vlez, chvíli jsem váhala:
Sundávají se tu taky boty?

Kolem hlavního vchodu zrovna samí žebráci a Indové, co boty neměli, protože v Indii se boty nosit nemusí a nikdo se nediví, že je někdo bez bot.
Jen tak nechat boty na ulici taky moc nechci a pohledem skrz do areálu vidím jen udusané hliněné cesty. A tak jsem si řekla – kdyžtak mi někdo řekne – a hlavním vchodem jsem vešla. Obutá.

Sice jsem procházela s otazníkem v očích u mladíka z „ochranky“, ten byl ale zrovna plně zaujat svým úžasným telefonem. No nezastavil mě, tak nic. Se zájmem si to tedy štrádju dál do areálu. Okukuji strom, kde dle historie Ramana meditoval tak fest, že mu mravenci okusovali maso z těla a on stále seděl a meditoval. Rozhlížím se vpravo, vlevo na zídce sedí hejno opic. Zamilovala jsem se do malinkaté opičky-miminka, co na mě čumělo úplně stejně jako já na něj… Kochám se tou atmosférou.

A pak to začalo.

Najednou řev❗

 Tak se otočím, kde se co, nebo kdo vraždí. A ono se křičí… na mě!
Jeden Ind – celkem obstojně vypadající – rozhazuje rukama nad hlavou, ječí cosi anglicky (radši nevím co) a ukazuje na moje nohy.

Během vteřiny bylo celé nádvoří vzhůru nohama.
Všichni mávají rukama, ukazují k východu (jako že hlavnímu vchodu) a hlavně jdou ke mně❗❗❗

Nečekala jsem, že mě tu budou nosit na rukou, ale jejich ochota mě fakt překvapila.
Jsem holka skromná, a tak jsem se radši vynesla po svých.
Hlavně RYCHLE …

Dřív než se vzpamatovali, byla jsem zpátky ve městě a pokusila se o nenápadné splynutí s davem.
Což je tady pro samotnou bělošku docela náročná disciplína.

Takže jim dneska s..u na památky.
Radši se budu věnovat meditaci v ášramu – tam mi to celkem jde.
A hlavně si mě tam nikdo nevšímá. Díky za to, že tam vím, kde si sundávat boty.

Jak já to tady přežiju, netuším.
Po dnešku opravdu hodně myslím na boty mojí mamky (zdravím tě, Růženko!) – ty slavný CROCSky.
Do těchhle podmínek by byly úplně geniální.
Kdo se chystáte do jižní Indie, volte boty, které snadno sundáte i nazujete, jsou voděodolné a špína z chodidel se snadno umyje i uvnitř boty.

A vy, co nevíte, o jaké boty jde – jste pozadu. Reklamy nedělám!
Tak si to zjistěte. 😄

Zápisky z Indie postupně zveřejňuji ve středu a v neděli. Tak jestli chceš, sleduj mě na FB a IG. Vždy Ti dám informaci, že nový příběh je k dispozici.

Pro dnešek páček. A příště o indických dětech

Ina