Maharšiho síla, šátek ve větru a žena, která prodává náramky ve stínu chrámu
🗓️ listopad 2007, Tiruvannamalai
🌤️ Den, kdy se ticho stalo přítomností. A přítomnost mě dojala k slzám.
Ráno, které mě objalo
Dnes ráno jsem vstala bez budíku. S časovým posunem jsem už zcela vyrovnaná. Nu, alespoň s něčím tady. Opět ráno bez cíle. Jen s pocitem, takovým tím že venku je klid, ale uvnitř to řve, křičí, volá. Po všem, co jsem měla, žila a budovala pro dny další až do skonání světa a během jediné vteřiny je všechno pryč. A TY člověče, smiř se s tím jak chceš. Můžeš obviňovat klidně celý svět, ale nejen že ti to nedodá tu potřebnou úlevu, ale ani to, co jsi doposud žil a budoval. Vše je nenávratně pryč.
A tak jsem pochopila, že mě Maharši volá zpátky do ašrámu – Sri Ramanasram.
Pomalou chůzí jsem prošla kolem známé zdi, kolem krav, dětí a žen peroucích prádlo u obyčejného kohoutku, až ke vstupu do ašramu.
Už na prahu jsem cítila zvláštní pocit. Takový, co se nedá popsat. Jen být. Jen vnímat.
Hala ticha a dech stromů
Vstoupila jsem do hlavní meditační haly.
Lidé seděli v tichu, v různých pozicích, bez pokynů. Nebylo tu žádné “teď začněme” ani “teď skončíme”.
Jen prostor. Dýchající, tichý, hluboký.
Zavřela jsem oči a vůbec jsem nevěděla, jestli tam sedím pět minut nebo hodinu.
Ale v jednu chvíli jsem cítila něco, co bych nazvala – návrat. K sobě. Ke klidu.
Možná k Bohu. Možná jen ke skutečnosti, že jsem. Já jsem JÁ. A pak najednou klid byl pryč. Byla jsem lapena myšlenkou na toho, pro koho je tento ašrám postaven. Komu tu je dávána pocta i po jeho smrti. Dohledala jsem později v knize, že Ramana Maharši [ramaṇa maharṣi] (1879–1950) – je jeden z prvních hinduistických jóginů, který se stal světoznámým, aniž však se o to sám úmyslně přičinil. Tomu říkám kráčet po cestě, která se odvíjí sama a ty nemusíš nic tlačit. Nemusíš o nic usilovat. Žiješ tak, jak to potřebuješ jenom ty a ten tvůj způsob žití se stane celosvětovou myšlenkou. Možná spíš otázkou, kterou, Maharši kladl sobě a pak inspiroval i ostatní. Kdo jsem JÁ? Kdo to je tam uvnitř našeho těla?
Jestlipak si všichni, kteří cvičí jógu alespoň někdy kladou tuto otázku? Přeci JÓGA není jen „tělocvik“? Je to životní styl přeci. Tak mě tyto myšlenky rozhýbaly, myslím i fyzicky, že nešlo už dál sedět a pokračovat v meditaci. No jasně. Pokud máš spoustu myšlenek v hlavě, není možné zůstat uvnitř v klidu.
Šátek, co vlaje jako znamení
Cestou zpět mi vítr zvedl šál z ramen.
Chytila jsem ho dřív, než uletěl – ale na vteřinu jsem si připadala jako pták, co si připomněl, že má křídla.
Byl to jen moment. Ale myšlenky pracují rychle a hned ti pošlou, že právě já si ty křídla polámala. Polámala na lásce. Na chuti žít, milovat a být milovaná.
Moment jsi tak a hned druhý naopak.
Ale někdy právě moment stačí na celý den. Na celý život.
Žena ve stínu, co prodává náramky a mlčí
Seděla pod stromem, kde větve sahaly až k zemi.
Na prostěradle měla náramky, korálky, prstýnky z umělé slonoviny, z nějakých semen a kamínků.
Nic mi nenabízela. Jen se dívala.
Posadila jsem se k ní. Koupila jsem si modrý náramek se zlatým třpytem. Ne proto, že bych ho potřebovala.
Ale protože jsem chtěla něco, co mi připomene, že nemusíš mluvit. S nikým. A přesto se vlastně stále s někým domlouváš.
Usmála se. Jemně.
A já odcházela s jistotou, že jsme si řekly víc, než kdybychom mluvily.
Večer, voda a světlo na stěně
Večer jsem si dělala čaj.
A stín šálku na stěně vypadal jako chrámová věž.
Nevím, jestli to bylo světlem nebo mojí myslí…
Uvědomuju si, že nebojuju. Bojem, natož tím vnitřním, přeci vůbec nic nezískám. Když Zdenda zemřel, slyšela jsem často mou zoufalou mámu, jak s pláčem říká: „ Bojuj! Musíš bojovat, pro sebe, pro syna. Bojuj o život!“
Nesnažím se někam dojít. Jen jsem. Chápu, že pro své blízké je náročné mě vidět takhle vypnutou. Ale není u mě vevnitř, ani venku, zatím nic. Prostě jenom JSEM. Tady a teď
Indie mě proměňuje po kouskách. A já tomu nechávám volný průběh.
Ina
