Požehnání růžencem, první indická kavárna a tajemství praní bez lavice

🗓️říjen, Tiruvannamalai, Indie
☕ Káva, požehnání, trochu smutku a hodně malého vítězství

Ráno voní svobodou a trošku taky omáčkou

Další probuzení ve vlastním pokoji. Bez cinkání gongu, bez šourání pantoflí. Ticho. Jen větrák a já.
A pak vůně – zvenku někdo vaří. Omáčka? Rýže? Něco silného a kořeněného.
Překvapivě mi to nevadí. Dnes poprvé si říkám: “Možná bych tu opravdu mohla být chvilkama šťastná.”

Muž s korálky a jedno nevyžádané požehnání

Po ránu jsem šla kolem jednoho z chrámů, když mě zastavil starý muž v bílém. Neřekl nic, jen se usmál, vytáhl navlečené korálky a začal tiše odříkávat mantru.
Nevěděla jsem, co dělat – uhnout? Poklonit se? Řvalo to ve mně: Uteč! Ale nějak jsem tam zůstala stát.
Po chvíli mi pokynul rukou, asi mi požehnal a odešel.
Beze slova.
A já tam stála s trochu vlhkýma očima a nechápala proč.

Indická kavárna. A první opravdová káva.

Tenhle den měl v sobě zázračnost maličkostí. Objevila jsem kavárnu! Malá, nenápadná, s plastovými židlemi, ale s opravdovým strojem na kávu. Žádný pytlík s hnědým práškem.
Objednala jsem si černou s mlékem.
Byla silná, malá, hořká, sladká a voňavá – a možná nejlepší káva, jakou jsem kdy měla.
Byla výbornááááá.

Prací den bez lavice a bílého prádla

Po návratu jsem se rozhodla poprat pár kousků. Nemám lavici, prádelní šňůru ani kolíčky.
Ale zato mám plastový kýbl, mýdlo, a velkou dávku entuziasmu.

Tričko (ano, to druhé bílé – znovu chyba) skončilo s otiskem Indie. Už to nebude bílé. Bude životní.

Na dvoře jsem ho rozložila přes zábradlí. Vedle viselo pár sárí. A já si uvědomila, že už se nestydím.

A večer? Jen tak jsem seděla. A nic mi nechybělo.

Seděla jsem na posteli, pila vodu z konvice a nečekala vůbec nic.
Nepotřebovala jsem program. Ani plán. Ani rozptýlení.

Poprvé po dlouhé době mi skutečně nic nechybělo.

Zítra se vydám dál. Ještě nevím kam – ale dneska vím, odkud jdu.
S vděčností,
Ina