Den 5.

Bohové mi poslali pokoj. A kravské lejno jako bonus.

🗓️ říjen 2007, Tiruvannamalai, Indie
🏠 První pokus najít ubytování, první samostatná koupě vody… a první šlápnutí do kravince jako znamení štěstí?

Kdy je v Indii ticho. Je čas na přesun.

Mám úžasné poznání o Indii. Všude se lze dočíst, že je tu velký rámus a mumraj. Možná, že se dočtete jak stále troubí auta. Z toho ale nepochopíte, že slyšíte všechny auta tak v okruhu 5 km. Jakmile si sedne řidič do auta, nesundá ruku z klaksonu a je jedno, zda je ráno, poledne, večer, nebo noc. Zvyknete si. I na to, že do toho řvou krávy, opice, papoušci. Sem tam nějaký pes, člověk a řekněme hraje „hudba“ z každého obchodu, stánku s jídlem. Vaše nervová soustava otupí, jinak by vás odvezli. Kdy ale zbystříte! Když je úplné ticho. A to je když extrémně prší. Déšť si lze představit stejně, jak si představíte potopu světa. Nebo alespoň Indie. Padalo tolik vody a s takovou monotónní hlučností, že nebylo nic jiného slyšet. Bylo takové zvláštní hlučné ticho.

Ráno jsem šla na svou oblíbenou “přednášku” do ašrámu – vlastně se tomu říká čtení u Maharišiho. Celý proces spočívá v tom, že si lidé sednou a naslouchají textu (většinou v tamilštině), aniž by mu přítomní cizinci rozuměli. Někdo překládá do angličtiny, ale většina z nás spíš nasává posvátně klidnou atmosféru víc než slova.

Po téhle dávce duchovna jsem měla jasno: dneska si najdu vlastní ubytování. Ashram mi poskytl měkké přistání, ale začínám mít chuť se postavit na vlastní nohy. A taky jíst jinak než na listě rukou.

Bod zlomu? Nebo raději cesta podél zdi.

Po jídle jsem vyrazila – samozřejmě bez mapy, zato s odhodláním. Měla jsem tipy na dvě místa: jeden „pokojíček v centru“ a jeden „klidný guesthouse mimo centrum“. Nejdřív jsem šla podél zdi, protože jedině tam se dá jakž takž vyhnout provozu, a současně jsem šlapala bok po boku kravám, motorkám, tuktukům, žebrajícím dětem a toulavým psům. Klasika.

Objevila jsem malý hotel – zeptala jsem se, ale byl plný. A další? Příliš drahý. A pak jsem narazila na místo, které se tvářilo, že na mě čeká.

Pokoj s výhledem na nic. Ale můj.

Ubytování kousek od hlavní silnice. Zvenčí nic moc, ale pokoj byl čistý, měl postel, větrák, poličku a vlastní koupelnu! To je v Indii jako výhra v loterii. Navíc žádní brouci ani jiní spolubydlící. Cena? 300 Rs na noc. Při kurzu, který jsem dnes ulovila ve směnárně, docela pohoda.

Zaplatila jsem si týden dopředu. Pan domácí byl příjemný – sice nemluvil moc anglicky, což nás spojovalo, ale zato uměl kývnout přesně ve chvíli, kdy jsem potřebovala ujištění, že to celé není sen.

Poprvé sama koupit vodu. A poprvé šlápnout do kravince.

Po ubytování jsem se sama odvážila koupit si vodu v obchodě. Ano, pro někoho běžná věc – pro mě malé vítězství nad nejistotou. Domluvila jsem se, zaplatila správně, sundané boty našla u vchodu (takže úspěch!) a ještě jsem se u toho usmívala.

Cestou zpátky jsem šlápla do kravince. A tentokrát mě to nerozladilo. Naopak – říká se, že to přináší štěstí. A já tomu chci věřit. Koneckonců – dnes jsem našla pokoj, koupila vodu a díky dešti se v noci a ráno skvěle vyspala. Co víc si k momentální situaci přát?

Večeře s bělmo-kývačem a návrat ke stolu

Po návratu do ašrámu jsem zašla ještě na poslední večeři na listě. Naproti mně seděl muž, který se jen díval lehce šíleně, kýval hlavou a kulil oči, ale neřekl ani slovo. Celou dobu. Ticho plné pohybu.

Zítra už budu jíst jinde. Možná si zase zajdu do nějaké místní „restaurace“ na ulici. Zatím jsem ale šťastná za to, co mám: kousek prostoru, vlastní klíč a pocit, že tohle zvládám.

Dnešní postřehy z Indie: