Den 3: Když se duchovno střetne s trním. Pokus o výstup na svatou horu, který nevyšel.
🗓️ 27. října 2007, Tiruvannamalai, Indie
🪷 Třetí den v Indii, jedna rozbitá konvice, pokus o výstup na Arunachalu… a návrat s krvavýma nohama i úsměvem
Je čas na rituál, ale moje konvice je úplně celá v háji.
Dnešek začal klasicky – tím, že pršelo v sedm ráno, tedy přesně v době snídaně, tak jsem jí zase vynechala. V Indii to holt funguje jinak než u nás: když leje jako z konve, jdu si raději lehnout než snídat. Koneckonců, i meditovat se dá v posteli.
Dnes mě ale potkala tragédie domácího charakteru: konvice, kterou jsem s sebou tak pečlivě vezla, je rozbitá. Nějak ji nejspíš přimáčkli v letadle – protéká, nefunguje a tím pádem žádná káva. Pro mě, milovnici ranního rituálu, je to skoro na slzy.
Ale co… snad si dám kávu jinde. Třeba po cestě kolem svaté hory Arunachala, kterou jsem dnes konečně chtěla obejít. Včera při úplňku chodily davy, dneska nikdo – tak snad bude klid a prostor.
Jak jsem (ne)zdolala svatou horu.
Po obědě jsem se tradičně oblékla – dlouhá sukně, šátek přes ramena, sandálky – a vyrazila jako správná duchovní poutnice. Jenže jsem se asi nechala trochu unést. Místo abych šla okolo hory, jak je zvykem, řekla jsem si: No co, půjdu rovnou NA ni! Hora je sice posvátná, ale že není připravená na turistky v sukni a sandálkách, mi v tu chvíli nedošlo.
Cesta vedla přes trní, kravince, děti, dospěláky konající potřebu kdykoliv a kdekoliv. Neexistující stezky, při šplhání kolmo vzhůru přes ostré kameny jsem ztrácela orientaci. Krvácející z nohou i rukou jsem pochopila, že to asi nebyl nejlepší nápad.
Po třech a půl hodinách škrábání (slzách i sprostých slovech) jsem to vzdala. Nedošla jsem na vrchol, přesto otočka a skrz trnité keře, s šaty potrhanými a tělem samý škrábanec, jsem se dokodrcala zpět k hlavní cestě. Očistila triko, oprášila sukni, hodila šátek přes rány a šla zpět jako dáma na pokoj.
Zpět v ašrámu, kde nikdo netuší, jak jsem právě trpěla.
Ač se v ašrámu děje spousta zajímavého, můj dnešní výstup to všechno přebil. Dalo mi to víc než jakákoli meditace – i když trochu jinak, než jsem čekala.
V pokoji na mě čekala sprcha – teda kýbl a studená, tence tekoucí voda. Zatím nejlepší část dne
Pořád bobřík mlčení. A pořád bez Čechů.
Angličtinu pořád držím na úrovni YES/NO. Bobřík mlčení běží dál, i když mě to občas štve – Indové totiž mluví anglicky všichni a plynule. Což mě někdy dohání k pocitu, že jsem v tomto směru úplně mimo.
Pořád jsem nenašla nikoho z Čech. Snad někoho potkám. Byla bych za to opravdu ráda.
Tak zase zítra – a slibuju, že na horu už polezu jen pohledem.
Pa pa, ojetí všem, kdo o to stojí.
Ina
