Den 2.

Den 2: Jak jsem v noci přelézala bránu a šla si pokecat se strašidlem

🗓️ 26. října 2007, Tiruvannamalai, Indie
✈️ Druhý den v Indii, první záchvat kulturního šoku i humoru

Rychle dopsat e-mail a domů. Až na tu zamčenou bránu.

Předchozí večer jsem dopsala zprávu domů ve spěchu – internet tady běží pomalu a já se snažila vejít do jediné zaplacené hodiny. Rychle jsem zamáčkla “odeslat”, sbalila věci a šup zpátky do ubytování. Jenže ouha – brána zavřená. A nikde nikdo. Ani vrátný, ani nějaká instrukce typu “zazvoňte”, prostě nic. Jen krávy, toulaví psi, pár žebráků… a moje vlastní panika.

To mi nikdo neřekl, že mám přístup k ubytování od/do. Spát venku nechci. Tak co teď?

Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, co by asi dělal Zdenda (můj zesnulý partner). Ten by se s tím nemazal. Tu vysokou bránu by bez váhání přelezl. A tak jsem to udělala – přehodila tašku i s penězi přes vysokou bránu, rozhlédla se… a začala šplhat. Jak ještěrka. Nahoru to šlo překvapivě dobře, dolů o něco hůř. Dopad jsem nečekala tak tvrdý. Hlavně že jsem v posteli, říkám si. A příště to musím stihnout dveřmi.

Déšť, duch a dopolední oběd

Na ráno jsem si raději nastavila budík. Časový posun mě drtí. Snídaně je v sedm, ale když kolem páté ráno přišla tropická průtrž, probudila jsem se zmatená a přesvědčená, že je teprve půlnoc. Nakonec jsem snídani prospala. Oběd v 11:30 jsem ale stihla s přehledem.

Po jídle jsem si šla znovu lehnout a usnula jako špalek. Ale ne na dlouho – měla jsem sen o indickém strašidle, co spalo ve vedlejším pokoji, který tu ve skutečnosti není. Možná začínající kulturní přetížení.

Kosti, modlitby a cvičení v ovládání odporu

Odpoledne jsem se vydala do hlavního prostoru ašramu, kde lidé zpívají, modlí se a – ano – myjí kosti Sri Ramana Maharshiho. Atmosféra byla tichá, slavnostní, ale po čase mě ze sezení na zemi, rozbolel zadek a ze sedu bez opory, záda. Meditace, nebo i jen setrvání v tureckém sedu je rozhodně disciplína. Zážitky tu jdou až na kost – a to doslova.

Začínám chápat, jak jinak tu chápou čistotu. Před vstupem do areálu si zout boty? Samozřejmost. Ale pak jdu přes bláto na boso na jídlo, kde se nohama doslova dotýkáš místa, ze kterého jíš. Při jídle máš nohy skoro v talíři – tedy vlastně v listu – ale hlavně že nemáš boty.

A pak si představ, že si v rýži najdeš brouka. Malého a živého. Tohle je zkouška vnitřní rovnováhy. To mi věřte. Brouka jsem opatrně přesunula mimo list, prodýchala to a jedla dál. V Thajsku by mi ho možná dali rovnou smaženého. Tak vlastě žádná křeč.

Ticho, brána a modlitba bez zácpy

Zbytek dne utekl. Vlastně jsem ho celý prospala. Jenže co teď v noci? Ven se bojím – tma, zvláštní zvuky, a navíc ta zatracená brána. Tak aspoň čtu. Knížek mám dost, takže snad přijde i únava.

Na zítra mám v plánu najít cestu kolem hory Arunachala – včera jsem zahlédla procesí lidí a myslím, že šli právě tam. Dneska ticho, prázdno. Tipuju, že včera byl úplněk.

A ještě jedna důležitá zpráva – zatím nemám žádný střevní problém! Modlím se, aby to tak zůstalo. Nevím, jestli tu bohové často slýchají takové prosby, ale možná právě proto zabírají. Alespoň u mě.

Závěrem dnešního dne…